Bára Brabcová: Jak se stát bezdomovcem snadno a rychle

Přinášíme další ukázku z pera studentky online kurzu Tvůrčího psaní z obýváku Báry Brabcové. Bára je jedna z našich nejmladších studentek a my si myslíme, že povídka je na její věk velmi povedená co do výběru jazyka, brilantního střídání popisu a dialogu, tak do výstavby příběhu. Co říkáte?

Budu k vám zcela upřímný. Není hrozné probudit se ráno na studeném chodníku v cizím městě v cizí zemi. Můžete se přeci kdykoliv sebrat a odejít, můžete stopovat, zavolat na českou ambasádu, zavolat přátelům nebo rodině, aby vám nějak pomohli. Kdepak, hrozné je, když se ráno probudíte na studeném chodníku v cizím městě v cizí zemi a máte hlad. Ale žádné peníze anebo málo peněz. V lesích si zvěř neulovíte, buď tam není les, nebo zvěř, kanibalismus lidé odsuzují a za snězení něčího domácího mazlíčka by vás akorát zažalovali. Naštěstí můj případ nepatří mezi ty nejdrastičtější. Nějaké drobné jsem po kapsách objevil a levnou kavárničku jsem, světe, div se, taky našel. Vstoupil jsem proto dovnitř.

Nalevo od vstupních dveří stál za pultem svraštělý, drobounký stařík. Jakmile mne spatřil, pozvedl jedno šedé husté obočí a upřel na mě své bledě modré supí oko. V pravém koutku úst mu škublo. Asi mě považoval za méněcenného nebo za nezvaného hosta. Prohlédnu si ho pozorněji. Vlasy má sčesané doprava, jako patku. Jeho dlouhý orlí nos se občas nepřátelsky nakrčí. Možná kvůli tomu, že jsem trochu zapáchal. Propadlé tváře zůstávaly nehybné, předkloněná ramena a vyhublé tělo taktéž. Kostnaté, popelavé ruce mu klidně spočívaly na pultu. Zanedlouho začal na pracovní desku bubnovat konečky dlouhých prstů.

„Dobré ráno, mohl bych si koupit tu kávu za 30 centů?“ požádal jsem ho svou nejlepší angličtinou o tu nejlevnější kávu, kterou nabízel. „Bohužel jsem si nestihl rozměnit peníze. Snad vám to nebude vadit,“ dodal jsem pro jistotu. Upřeně na mne zíral. Nereagoval. Tvářil se stále stejně. A pořád bubnoval konečky prstů do dřeva.

 „Nerozumím. Příště to zkus německy, Schatz,“ vypadlo z něj posléze v jeho rodné řeči a očima přelétl strop. Hlas mu duněl jako zvon. Zněl pevně a sebejistě v každém slově. Po tváři se mi rozlil ruměnec. Německy jsem se učil naposledy na střední, čili před patnácti lety. Přesto jsem potlačil svou zaraženost, zaujal jsem tutéž polohu jako mužík a našpulil jsem rty.

„Tak prodáš mi to podělaný kafe, nebo ne?“ řekl jsem mu česky, snaže se napodobit jeho kousavý tón.  

Prodavač se ke mně otočil zády, uvařil mi kávu, podal mi ji a vzal si ode mne české koruny. Přepočítal je a uložil do kasy, což mne trochu udivilo, ale zároveň i potěšilo, protože jsem nemusel zůstat bez snídaně. Pohyboval se rázně jako generál. Gesty jako by dával povely věcem okolo sebe. Ale neřekl přitom ani půl slova.

Usadil jsem se na tvrdé dubové lavici poseté tmavými suky. Porcelánový květovaný šálek jsem si položil před sebe na stolek, vyrobený ze stejného materiálu jako lavice. Trochu se viklal, a tak mi pár kapek nápoje vyteklo na podlahu. A to, co neskončilo na zemi, skončilo na mém tričku.

Obklopují mě čtyři kamenné, studené, smutné zdi. Jediné okno, nacházející se napravo ode dveří, halí černá záclona. Nepropouští do místnosti ani jeden sluneční paprsek. Dřevěná podlaha pod mýma nohama zavrzá. Vše se tu zdá být tak ponuré, temné, nehostinné. Asi jako ten děda za pokladnou. Skoro si tu připadám jako ve vězení. Tak stísněně, nejistě, odsouzen k doživotnímu vyhnanství, k životu bez světla. A přitom jsem seděl jenom v kavárně…  

Uchopím ouško malinkého hrnečku. Rty se dotknu porcelánu rozehřátého kávou. Hlasitě usrknu. Nerad bych se opařil. V ústech se mi rozhostí zvláštní pachuť, šíří se rychle jako mor. Chutná to jako horká voda se sazemi z komína a cukrem. Znechuceně polknu. Tohle jsem si koupil za své poslední peníze?! Ale musím to vypít, i kdyby v tom plavali švábi a pokřikovali na mě mým jménem. Padly na to moje poslední úspory!

S dlouhými prodlevami mezi jednotlivými doušky jsem kávu konečně dopil. Trvalo mi to pomalu hodinu. Nechutí jsem se oklepal.

Stařík o sobě za celou tu dobu nedal vědět. Asi jenom mlčky stál někde v koutku a znuděně koukal do stropu.

Vtom jsem v zádech ucítil něčí pohled. Probodává mě skrznaskrz jako dýka. Trochu se ošiju. Nepříjemný pocit však neustává. Pomalu se otáčím. Nechci na sebe upozorňovat prudkými pohyby. Můj zrak sklouzne až k pachateli. Hledí na mě ten stařec. Blýská po mně očima. Tváří se dost nevrle. Rozhodně z toho nemám dobrý pocit.

Neohrabaně se zvedám. Málem přitom zakopnu o svou vlastní nohu. Doklopýtám až k mužíčkovi. Vracím mu prázdný šálek. On nahlédne na dno, pak mně do očí. Významně si odkašle.

„Tak to jste první, kdo to vypil celé,“ prohlásí německy, kývaje znalecky hlavou.

O autorce:

Barbora Brabcová již pátým rokem studuje osmileté gymnázium a do psaní se pustila s online kurzem tvůrčího psaní pod vedením spisovatelky Alžběty Bublanové. Jestli je na psaní něco skvělé, říká, pak je to jednoznačně možnost stát se na chvíli někým jiným, proměnit se v muže, ženu, dítě, dospělého nebo starce, v cokoliv, co chcete.