Zdeněk Balcar: Půdov

Půdov je vítěžná povídka Zdeňka Balcara, absolventa online miniakademie tvůrčího psaní. Právě laskavý humor, nadhled, povedené literární obraty a postavy, bravurní komplexnost textu – to jsou položky, které jsme v rámci beta výzvy ocenili a které jsou defacto Zdeňkovi vlastní. Přečtěte si celou povídku a posuďte sami:

Do nádraží vjela parní lokomotiva. Reproduktory to okomentovaly hlášením, že k 3. nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568 ze stanice Velký trám a jízdu zde končí. „Všichni si vystupte!“ ozvalo se na závěr. Nikdo ale vlak neopustil. Cestující na peróně buď okukovali párovku, nebo trpělivě čekali na svůj spoj. Nevypadalo to, že by se někdo z nich chystal využít nádražní budovu jako portál ke vstupu do městečka Půdov. Důvod byl prostý. Cestující byli fixovaní k místu, které jim bylo určeno, lepidlem, protože byly z plastu.

František seděl za ovládacím panelem svého kolejiště. Zabíralo celou půdu rodinného domku, který zdědil po rodičích. Tady byl nejšťastnější. Tady ho nikdo nemohl obtěžovat – telefony sem měly zakázaný přístup. Ani komandovat – byl starým mládencem.

Většina lidí by jeho život označila za stereotypní. Kolejiště, práce, domácnost, domek (přesně v tomhle pořadí). Nic jiného neznal. V očích těch, co jej znali, platil tak trochu za podivína, ale patřil k vymírajícímu druhu, který vlastní zlaté české ručičky. Na co sáhl, to vyrobil, postavil nebo opravil. S jednou podmínkou. Musela mu k tomu hrát Mňága a Žďorp. Bez hudby téhle skupiny byly jeho ruce jen stříbrné. Proč? To netušil ani sám František. Proto měl vždy po ruce mp3 přehrávač a sluchátka.

Rodinu, příbuzné i známé mu nahrazovaly postavičky v kolejišti. Většinu oslovoval jménem. Přeptával se jich na zdraví, děti, manželky a tak… Mohla za to letitá jizva na duši. Coby čerstvě plnoletý muž sebral poprvé v životě odvahu a svěřil se jedné slečně z ulice, ve které bydlel, co k ní cítí. Jeho kostrbatému vyznání, na které sbíral odvahu víc jak měsíc, se vysmála s tím, že raději skončí v klášteře, než by si s ním něco začala. Ženy pro něho přestaly existovat. I když…

Měla dlouhé havraní vlasy. Prsa akorát. Pěkný pevný zadeček a dlouhé nohy. Měřila 20 mm a opalovala se po celý rok na zahrádce modelu jeho domku nedaleko nádraží v titěrných bikinách. (František rád vzpomínal, jak je maloval při poslechu písničky Chtít chytit vítr, u které se přidal k Petrovi Fialovi: „Jmenuju se po tátovi, je mi třicet let,“ protože to byla pravda. Tenkrát. Teď už mu bylo o šest víc.) Dostala jméno Kateřina podle jeho platonické lásky ze 7. třídy a byla už její pátou verzí, kterou stvořil. Věděl, že tahle je poslední. O všech důležitých věcech se radil jen s ní. Už by nedokázal spočítat, kolik vášnivých nocí spolu prožili. Byly dny, kdy to i bolelo, když se na Káťu ze svého řídícího místa podíval. „To by byla ženská pro mě.“

Povzdech jeho bolesti neulevil ani omylem.

„Co je?“ reagoval hlasitě na blikající kontrolky. Červené a zelené body zuřivě dávaly na vědomí, že se vyskytl problém v tom nejhůře přístupném místě, kam se dalo dostat jenom plazením. „Ach jo, zase pravej vingl…“ Nasadil si čelovku, popadl krabičku první elektrikářské pomoci a vyrazil k místu označeném obrázkem hada, pod kterým se skvěl nápis Bermudský roh. Všechny nevysvětlitelné závady se děly právě tam. Odkoukaný fígl, kterým se automechanici snadno dostávali pod auto a zpět, si přizpůsobil k obrazu svému. Zády si lehl na svůj Tuneláček a pomocí pat rozpohyboval kolečka, která ho začala přibližovat k prokletému místu. Svítil si na svazky zvonkových kabelů vedoucích pod kolejištěm a hledal závadu. „No to mě podrž…“ Dojel na místo, kde spatřil do ruda rozpálený drát. Jak to, že se neseškvařila izolace na těch okolo, divil se. Vytáhl z krabičky označené bílým křížkem a červeným bleskem malý šroubovák a opatrně se jím té anomálie dotkl. Nestalo se nic. Levým ukazováčkem se chtěl přesvědčit, zdali ocelová část nástroje není teplá. Nebyla. Chtěl prst oddálit, ale nešlo to. Cítil brnění. „Co je tohle za blbost?“ divil se, když se mu nepovedlo přerušit spojení šroubováku a nezvykle se chovajícího vodiče. Pravou rukou pustil rukojeť, ale kýženého rozpojení se nedočkal. Prst brněl dál. Nic dalšího nevyzkoušel, protože energie pronikající mu do těla vypnula jeho mysl.

 
Budík nekompromisně oznamoval, že je tu nový den. Ten Františkův musel začít kávou. Bez ní si neuměl ráno vůbec představit.

Deset minut před šestou vyrazil do práce (směna mu začínala o půl sedmé). Čekala ho asi pětadvacetiminutová procházka. Každý den se snažil trasu měnit. Dával tím šanci náhodě, aby mohl spatřit něco, co by pak mohl přenést do svého kolejiště.

„Dobrý den, Františku!“ pozdravil jej neznámý kolemjdoucí.

„Dobré ráno!“ zareagoval duchapřítomně.

„Dobrý den, Františku! Jakpak se dnes máte?“

To už byl druhý pozdrav krátce poté, co vyšel z domova. Nedokázal si vybavit, zda se mu tohle už někdy stalo. Navíc ho oslovili jménem!

„Dobré ráno! Dobře. Děkuji za optání,“ vysypal na usměvavou starší paní.

Přání dobrého dne k němu přiletělo i od mladé dvojice jdoucí ruku v ruce proti němu.

Odpověděl se současným kývnutím hlavy. To jsou dnes erupce na slunci, zeptal se sám sebe, sotva je minul. Rozhlédl se po svém okolí, zvedl hlavu k nebi a udělal čelem vzad.

Hned, jak za sebou zavřel domovní dveře, se v chodbě objevilo děvče v titěrných bikinách s dlouhými havraními vlasy. František polkl.

Odpovědí mu byl láskyplný úsměv a dotaz: „Stalo se něco, miláčku?“

O autorovi:

„Od svých 10 let mám předsevzetí napsat knížku. Ale zhruba v 19 jsem dostal „ťafku“ od učitelky češtiny, že ze mne žádný spisovatel nebude. Proto jsem pověsil dráhu spisovatele na hřebík a získal papír na to, že můžu učit, což jsem nikdy nedělal a nechal se raději živit počítači (na což papír nemám). Jenže jsem přišel do věku, kdy už se nejde vymlouvat: „Až pak…“, a tak se státní úředník vrhl s plnou vervou do psaní. Začal se ve volných chvílích učit tohle řemeslo a zatím to dotáhl  na jednu knižně vydanou povídku. Dalším velkým koněm posledních sedmi let je předčítání. Proto jsem si nedávno založil webovou stránku zb-cte.webnode.cz, kde se dají poslouchat načtené věci známých (mých) autorů, např. Alžběty Bublanové. Mám rozepsaný první „román“ – odlehčenou SCI-FI na pomezí komiksu a akčního žánru o geneticky upravených lidech. Tím pádem poslední dobou zanedbávám příspěvky na svůj web jepicipovidky.cz, na němž mimo svých „děl“ rád uveřejňuji i zajímavé počiny začínajících autorů.“

Pro další beta/psací výzvu sledujte naši skupinu Tvůrčího psaní z obýváku. Pokud byste si rádi splnili sen jako Zdeněk a na svou knihu se začali připravovat, zapište se do dálkové miniakademie tvůrčího psaní se spisovatelkou Alžbětou Bublanovou.