Jan Vorreth: Xanax

Jak to dopadne, když se po letech pustíte znova do psaní? My si myslíme, že sakra dobře! Představujeme vám další ukázku z textu absolventa online kurzu Napiš příběh, Jana Vorretha. „Řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám, uvidím zkrátka co z toho vzejde.“

Žiju v tomhle multikulturním městě už pěknou řádku let a ačkoliv pro mě tenhle pohled není nic novýho, natož překvapujícího, nějak se na to dneska nemůžu dívat, nejde to zkrátka vydržet. Jakoby se něco ve mě hnulo. Nedokážu nad tím zavřít zrak jako kdysi. Vždycky jsem byl takovej ten dobrák s mesiášskými úmysly, kterej se snaží každýmu pomoct, všem se zavděčit, chraň Bůh abych snad někoho osočil, dotyčného se dotknul nebo se kvůli mně cejtil jako lúzr. Něco mi ale říká, že podstata téhle mé vnitřní proměny pramení z něčeho jiného než z ryzí dobroty mého srdce. Chci být součástí změny. Já sám se chci změnit, chci být tou nejlepší verze sebe sama, tak úžasnou, že každá živá bytost, která se mnou přijde do kontaktu pocítí sílu mého ducha a po naší interakci bude cítit dotek všehomíra. Chci se stát chodícím požehnáním a už nepromrhat ani milisekundu z mé existence. Nehodlám se pouze dál nechat unášet proudem jako jsem činil dosud. Stanu se skutečným strůjcem svého života a osudu. No a všechny tyhle macho myšlenky utnu s posledním usrknutím. Doufám, že nejsem moc egoistickej, to je moje poslední myšlenka. Dojdu k baru a nechám Samovi tučný dýško, větší než jsem byl zvyklej nechávat. Popravdě, spíš než dýško jsem mu dával almužnu, snad se našli štědřejší než já a kromě svýho platu si mohl přilepšit i nějakým tím tuzérem. Vypadá jako dobrej chlap. Měl bych s ním příště prohodit pár slov. Stroze poděkuju za kafe, nahodím šálu, kterou dodnes vážu jako úplnej diletant, kabát a otevřu prosklený dveře ven, do toho nehostinnýho prostředí. Jak jsem byl zahloubanej v těch svejch myšlenkách, vůbec jsem nepostřehl, že přestalo sněžit. Rukavice navléknu jen co se za mnou dveře zabouchnou. Sklopím zrak, podívám se na svý drahý chelsea boots od proslulé anglické obuvnické značky Loake z poctivý kůže v tmavě-hnědým odstínu, na tom sněhu úplně svítí. Vzpomenu si, jak jsem si je šel koupit. Chlapík mi poradil vzít si o půlčísla menší než je moje běžná velikost, dal jsem na jeho radu a vzal si osm a půlky. Že prej v nich tak dva týdny pochodím a roztáhnou se. Dodneška mě tlačej prsty u nohou a frajera proklínám. Nicméně, to je jejich jediná vada na kráse, jinak jsou naprosto vymazlený. Teď, s nima na nohou, mi ta zima vlastně přijde vhod, alespoň mi prsty umrtví a neucejtím ten tlak. Udělám prvních pár kroků dolů ulicí, směrem k zahřívajícím se bezdomovcům a slyším, jak sníh příjemně a tak trochu tupě křupe pod mými kroky. Z nějakýho důvodu to na mě působí sedativním účinkem, a to jsem si dneska ještě ani nemusel loupnout Xanax. 

O autorovi:

„Ke psaní jsem tíhnul už od malička, první povídku jsem napsal ještě jako malý kluk. Pamatuji si, že rodina mi nevěřila, že jsem to skutečně napsal já, nemohli pochopit, že by se v té mé dětské hlavě mohlo něco podobného zrodit. Na střední škole jsem se pak díky mé lásce k hudbě začal orientovat na textařinu a psal si vlastní texty, které jsem následně zhudebňoval a které byly v drtivé většině v anglickém jazyce. Této formě lyriky jsem se věnoval více než deset let, nikdy jsem ale neměl ambice napsat cokoliv delšího než píseň, natožpak román nebo rovnou celou knihu. Mou vášeň pro psaní následně znovu zažehla má manželka, která objevila při brouzdání na webu kurz Tvůrčího psaní z obýváku. Hned při prvním zadání jsem se přistihl, že jsem se nechal unést někam, kam jsem původně vůbec neměl v úmyslu a jelikož si mě to podmanilo, s psaním jsem pokračoval. Zpětná vazba lektorky mi dodala nezbytné sebevědomí k pokračování na mém díle. Pomohlo mi to uvědomit si, že mám dar ovládat slovo a že by byl hřích toho nevyužít.“