Pavlína Kleinová: Kavárna

Pavlína Kleinová začala tento rok studovat gymnázium. Povídka, kterou na základě zadání z online kurzu tvůrčího psaní napsala, je vyzrálá, a věk autorky byste neuhodli. Textu nechybí šťáva, vtip a náznak zdravé ironie. To máme rády! Přečtěte si ukázku:

Celý včerejší den se mi přehrává v hlavě jako jedna písnička na rozbitém gramofonu. Někdy mám pocit, jako kdyby mě někdo naprogramoval k dělání špatných rozhodnutí. Rozhlédnu se po kavárně z mého hnízda, toť z jednoho z prostředních míst u okna. Dobře, to, že tu bude skoro prázdno, se dá očekávat, když je teprve sedm ráno. Prošedivělá babička po mé pravé straně spokojeně žvýká jablečný koláč, který je dnešní speciální nabídkou a usmívá se nad stranou s vtipama v denním tisku, jakýsi ospalý manažer do sebe klopí jednoho povzbuzováka za druhým a mladík v protějším rohu popíjí z bílého hrníčku a nenápadně po mě pokukuje. Jak říkám, typická sedmá velkoměstská ranní hodina. 

Zato za okny mého prozatímního útočiště už dobrých pár minut proudí davy lidí, kteří míří do práce nebo možná i z práce a někteří makali už za pochodu. Vsadím se, že za chvilku tu bude narváno lidmi podobnými uspěchanému manažerovi přede mnou. Přesně jak jsem řekla, po chvilce cinkl zvoneček nad vchodem a zahlásil nového člena ranní kavárničkové rodiny. O vteřinu později už zvonek vypověděl službu a na hlášení nového návalu zákazníků se jednoduše vyprdnul. Množství nových přírůstků osazenstva kavárny mému mozku připomnělo, že tu asi strávit celý den nemůžu. Rychle zvednu ruku na náznak, že chci platit a jakmile proplešatělý číšník dofuní k mému stolu, rychle vstanu, vrazím mu do ruky stovku, kterou střežím ve své kapse od doby, co jsem zahlédla kavárnu. Bez rozloučení a účtenky vyrazím do shonu velkoměsta čelit následkům svých švihlých rozhodnutí.

Abyste to pochopili, museli byste se se mnou vrátit do včerejška. Upřímně se na tenhle malý výlet do minulosti moc netěším, takže to vezmeme hopem.

Každý máme takové ty blbé dny, kdy jsme rádi, že si večer můžeme lehnout do postele, živí, bez zlomené nohy, infarktu či vytopené kuchyně. Přesně to se mi stalo včera, až na to, že se na mě smůla opravdu vyřádila. Jako by nestačilo, že jsem zaspala, ve spěchu si vzala jednu botu modrou a druhou černou a šlápla svojí kočce na tlapku (to sice jako pohroma nezní, ale Pan Čumáček se mi bude mstít ještě minimálně týden, už to ráno mi stihl drápkem roztrhnout mé jediné neroztržené silonky), nestihla jsem se nasnídat, takže bez pauzy na oběd mi v břiše kručelo až do tří odpoledne, a to i při tom, když si mě šéf zavolal, kvůli tomu, že jsem se údajně nevhodně chovala vůči dvěma klientům.

Při cestě z jeho kanceláře do mě navíc vrazil jeden z nejatraktivnějších chlápků na patře, takže si nesmím zapomenout vyčistit tu skvrnu od kafe z halenky, hned jak přijdu domů. Na plánovaný dortík s čokoládou s mojí sestřičkou jsem se večer taky nedostala, slavily se narozeniny mojí nejlepší kamarádky v baru. Z toho si ale pamatuju jen asi půl hodiny, takže hádám, že střízlivá jsem dlouho nevydržela. Celou tuhle dobrodružnou jednodenní ságu dokonale završilo dnešní ráno, kdy jsem se vzbudila v bytě toho atraktivního kluka, co na mě v práci chrstnul kafe, bez telefonu, peněženky a ponětí, kde, jak a proč. Možná to ani vědět nechci. Každopádně jsem mu z jídelního ostrůvku ještě stihla čmajznout tři stovky, jednou jsem před chvílí zaplatila v kavárně. Ne, to není krádež, já to beru jako malou psychickou náhradu za… uhm, teď nevím. Něco se určitě najde. Jo, za tu skvrnu na halence. Případ uzavřen.

Něco o autorce:

Jmenuji se Pavlína Kleinová a je mi 16 let. Píšu asi tak nějak od vždycky, nikdy jsem se nerozhodla že od teď začnu psát, bylo to se mnou pořád. Tvořím z velké části proto, že se mi líbí volnost, v tom smyslu, že můžu vymýšlet příběhy postav, můžu povolit uzdu fantazii a také vyjádřit svůj názor. Proto také nejraději píšu úvahy, články nebo eseje.

Přihlašte svého pre-teen na workshop tvůrčího psaní!