Tomáš Říjan: Výlet s dědou Meďou

Přinášíme vám sérii povídek, které vznikly v kurzu Tvůrčího psaní z obýváku.  Prvním autorem podařeného kousku je Tomáš Říjan, který se do psaní dal teprve nedávno a v relativně pozdním věku. Psaní je pro každého, a dokáže překvapit i samotného autora, který svou  vášni začíná objevovat… Doufám, že se pobavíte tak jako my, holky z obýváku.

::

Můj děda Meďa, tak jej oslovujeme, ale jak toto oslovení původně vzniklo vám neřeknu, neb o tom nemám ani ponětí, je malíř a žije v Brně. Je to tatínek mojí maminky, ale s babičkou se rozvedli už dávno, někdy na počátku 30. let 20. století. Pokud vezmeme v úvahu, že babička byla učitelka na obecní škole v katolicky založené jižní Moravě, kde se Meďa narodil, začínáte určitě tušit, že šlo o dost nevšední lidi se smyslem pro velkou divočinu a touhou nenechat si do života moc mluvit.

Babička žije sama v Praze a Meďa se znovu oženil, s Vlastou, která sice není moje babička, ale chová se jako by byla a já jí mám rád, jako babičku v Praze. Je úplně jiná, právnička s velkou autoritou a slabostí pro Meďu. Jejich vzájemný život je plný zvratů, jimž rozumějí pouze oni dva, ostatní lidé rychle ztratí přehled, o co se vlastně jedná a někdy mám pocit, že to mnohdy v zápalu bojovných vzájemných diskusí ani sami Vlasta s Meďou už taky nevědí. Ale rozhodně si v tom libují. Řád v jejich životě se těžce hledá, já osobně si myslím, že žádný není. Nejsem sice podobně vychovaný, ale na návštěvu u nich se velmi těším, protože se mi tam vždycky náramně líbí.

Jednoho volného pátku, šlo o nějaký svátek v létě, jsme vyrazili na prodloužený víkend za nimi do Brna. Hned ve dveřích mi Meďa povídá. „Alo ani si nezouvej boty, dojedeme pro víno, mám to tam už domluvené, za chvíli jsme zpátky“. Vzhledem k tomu, že je mi 20 let a táta je na auto hodně opatrný, bylo potřeba, aby do této diskuse vstoupila máma, jinak se nikam nejede.

„Járynku podívej se, jsi unavený po dlouhé cestě, Ála je šikovný řidič – ostatně jsi jej sám učil řídit, tak jak by nemohl být. Brno zná, léta sem za Meďou s Vlastou jezdíme, ostatně Brno je menší než Praha, no a po ní už jezdí suverénně.“  Táta váhal, ale když Vlasta, sdělila, že vínko bude tak lahodné, že vklouzne do hrdélka samo, tak to vzdal.

Jedeme a Meďa lišák za chvíli v autě se mě ptá: „ Alo, znáš to směrem na Velké Pavlovice?“ „Meďo neblbni, já myslel, že pojedeme jen kousek po Brně!“. “Vždyť taky jo, ale ne pořád“ A je to tady, zaděláno na malér. S Meďou žádný div. Nakonec ale je fakt, že dobrodružství se nevyhýbám, řídím rád, využiju příležitost. „Tak jedeme Meďo“

Asi po půl hodině jsme se dostali do vesnice k rodinnému domku s velkou zahradou, na níž stál menší domek, před nímž postávalo několik lidí, kteří drželi v rukách sklenky s vínem a přátelsky rozmlouvali, pohoda. „A jsme tady Alo, ten domek je sklípek, cíl naší cesty“ povídá Meďa. Po našem vstupu brankou se celý hlouček lidí vydal za námi nás přivítat. Bylo něco po druhé hodině odpoledne, červenec, teplo. Po bouřlivém přivítání, absolutně si nepamatuji, kdo byl kdo a ke komu kdo patřil a jaké jsou tam vztahy, mi nějaký bodrý růžolící chlapík, asi domácí, sdělil: „Tož synku, nenechávé auto tady na ulici, zajeď s nim do dvorka“ „Ale to je zbytečný, za chvilku jedeme nazpátek“ odpovídám. „No víš, oni tu jezdijó kombajnéři a mohli by ti to auto poškrabať. Tata by určitě nebyl rad, co říkáš?“. Zacouval jsem na dvorek, vytáhl z kufru 10 l demižón na víno, zamkl běláska, ŠKODA 120 L (táta by určitě jeho poškrábáním nebyl rád) a vyrazil za ostatními do sklípku. Tam se nezahálelo.

Meďa byl v centru pozornosti a bylo zjevné, že tady nejde v žádném případě o náhodnou událost. „Šikovného vnuka máš, Janíčku, a co že tak divně mluví?“ „On je z Prahy“. „Tož Čížka si nám přivézl a Pražáka k temu, to sa musí zapiť“. „Já si nedám, budu za chvíli řídit zpátky do Brna, dejte mi nějakou limonádu nebo vodu“. Ve vinném sklípku na jižní Moravě není podobná žádost zřejmě obvyklá, takže vidím, že nějaká holka bere džbánek a mizí ze dveří. Kohoutek tam nikde žádný nebyl, asi letěla domů do kuchyně. Pozorně se rozhlížím kolem sebe a za chvíli je mi jasné, že společnost je dost rozmanitá, nejen věkem. Ženy, muži, staří, mladí, mnozí hodně rozjetí až rozparádění, veselo, nikdo se nemračil. Ve sklípku asi 10 sudů vína, stoly se tam prohýbaly: klobásky, šunka, maso, paštika, cibule, papričky, okurky, pečivo, víno teklo proudem, jedna radost. Cmrndal jsem tam vodu a připadal si jako blbec, sem tam něco zakousl, ale nikdo mi nic nevyčítal, jen jsem nějak s nimi nebyl na stejně vlnové délce, takže asi po hodině houknu na dědu: „Meďo už jsi vybral to víno, co si koupíme? Musíme se taky nějak rozumně vrátit do Brna“

Soused, co seděl vedle mě na lavici, se ke mně naklonil a pronesl: “To nemožeš takto honit dědu, synku, vínko chce klid a rozvahu, vy tam v té Praze jste moc nervózní, furt spěcháte, tož daj si s nami“.  „Ale já nemůžu, budu řídit!“.

Meďa obhlédl situaci a pronesl: „Alo, toto jsou moji přátelé, nemožeme jich uraziť, daj si sklínku vína, zajez to klobáskou a potom pomalu pojedeme dom“. „NO, když myslíš, urazit bych nechtěl. Stačí, že jsem z Prahy.“

Lidi, co vám mám povídat, začaly se dít věci. Přikolíbal se ke mně chlapík s jakousi dlouhou tlustou pipetou, nahoře baňatou (později mi vysvětlili, že je to koštýř) a prudce mi naplnil skleničku. Víno bylo dobré, ale hodně silné. Okurčička, klobáska a už se tam zase jako na zavolanou přichomýtl rozkývaný chlapíček s koštýřem. Odjezd do Brna totálně mizel v dáli, byl jsem nenávratně ztracen. Poměrně rychle jsem se naladil na stejnou vlnu s ostatními a už to jelo. Vzpomněl jsem si na nějaké vtipy, zabralo to. Koštýř mne nesl na vlně prudkého tobogánu. Na scénu vstoupily harmonika a housle. Jakýsi rozparáděný, notně rozpochodovaný strejda zařval: „ A dáme si tu našu: Hej od Buchlovááá, vietor vieje, už mej Kačenkééé peeentle beréé.“

To jsem znal a začal hulákat s nimi, držet se kolem ramen, pokyvovat ze strany na stranu. Nálada začala být těžce uvolněná. Všichni se znali, já nikoho, to ale vůbec nikomu nevadilo. Všiml jsem si, že v koutku, v šeru, u jednoho vzdáleného sudu se muchlovala nějaká hodně pěkná, vyvinutá paní s hodně velkým chlápkem, v živočišném rytmu. Pěkně jsem se tím pohledem orosil a nabudil. Naštěstí se mi však podařilo se zvednout z té lavice a doklopýtat ke schodům. Myšlenka, že se na vzduchu trochu občerstvím, se ukázala jako těžce neuvážená. Venku bylo 25°C a dostal jsem rázem vrtuli, jako by mě někdo praštil palicí. Zachránila mě víla, která mě vtáhla nazpátek na schodiště. Ukázalo se, že je to ta holka, co mi před 100 lety přinesla džbánek s vodou. Pod dojmem viděného v koutku u sudu, jsem začal pronášet úžasné poklony na její adresu. Zkrátka jsem vytušil parádní sexuální symbol před sebou a snažil se jej přesvědčit o nezbytnosti bližšího seznámení s mojí sobou. Nebyla proti, hurá. Leč za chvíli se tam objevila její máma a ta proti byla. „Ty z té Prahy tady budeš s nami bývat, okopávat vinohrad?“ Vcelku logicky jsem nechápal, proč bych něco takovýho dělal, tady jde přece jen o prima sex, ne? Jenže ta paní si to zjevně nemyslela. Holka najednou v tu ránu zmizela a její máma taky. Doploužil jsem se zklamaně zpátky do vinařské veselé společnosti. Po chvíli jsem však toho začal mít už tak akorát a požádal Meďu ať mi to s domácím domluví, jestli si můžu někde lehnout. „Tož pro dobré lidi tady máme místa habaděj“ pravil pan domácí a dopravili mě do postele v domě. Protože sportuju a hodně jsem jedl, tak jsem to všechno celkem brzy přežil ve zdraví. Večer při cestě z WC jsem zaslechl telefonický rozhovor: „Vlasti, ten mladý Pražák sa tu ožrál jako sviňa a nemožu s Janíčkem dojet zpět za vami. Až ráno, tož to pochop.“ povídal pan domácí do telefonu. Ze sluchátka létala slova jako kulometná palba, domácí se kroutil, oddaloval sluchátko od ucha. „Daj mi hnedky teho starého ožralého mého osla k telefonu!“ „To nepůjde, on už leží též“. „To si ještě spolu vyřídíme!“  Masakr, já to tušil.

Cestou zpátky do Brna se mě na jeho okraji Meďa zeptal: „Ale bylo to dobré, Alo, ne?“. „Pokud to teď přežijeme, tak přímo skvělé, Meďo“.

Přežili jsme a já se s vámi díky tomu mohu podělit o pro Pražáka nevšední zážitek. To byla jízda!

::

Co říká na psaní autor a student tvůrčího psaní Tomáš Říjan?

„Psané slovo je vzácnější, neboť je složitější sehnat tužku, papír, zformulovat myšlenku a taky to déle trvá. Já mám šíleně rád přesné výrazivo, jež si v hlavě formuluji, hledám správný výraz pro situaci či popis člověka, atmosféru.“