Kateřina Krausová: Uklízečka

Co se stane, když se zapíšete do on-line kurzu tvůrčího psaní a máte sepsat příběh, kdy sedíte v kavárně a klidně popíjíte kávu? Přinášíme další ukázku z povídky naší studentky Kateřiny Krausové Uklízečka. Kateřina je středoškolská učitelka, výtvarnice, malířka a textařka písní. Je autorkou osmi sad hracích a vykládácích karet a též jejich sběratelkou. Přečtěte si jeden okamžik ze života její hrdinky Mgr. Marie Okrouhlické…

:::

Jet do Opavy na školení je něco jako navštívit budhistický klášter.  Na ulici si vás nikdo nevšimne, a kdybyste leželi na chodníku, tak vás snad ani nepřekročí. Co nevšimne. Dívá se skrz vás, jako byste byli jen vzduch. A to já nejsem. Bohužel. S mými 87 kilogramy bych tady po ránu neměla ani sedět.

Tahle kavárna na náměstí svým ranním ruchem připomíná spíše nádražní halu. Fronta čekajících cirkuluje, hučí, neustále dorůstá a ubývá. Nikdy by mě nenapadlo, kolik bílé mouky na každého z nás připadne po ránu. S dvěma koblížky jsem to asi přehnala, ale chutnají dobře a spravím si chuť. Třesoucí se zahnědlé latté v otlučené sklenici na nožičce je totiž jen vařící vodou zalitá rozpustná břečka, která se mé konzumace nemusí bát.

Všichni tady dnes pospíchají a někam se ženou. Asi jako já, když každý den letím ráno do školy. Přesto, že se umakartový stolek trochu kývá a na podlaze mě vyloženě iritují zašlé žulové dlaždice, začíná se mě zmocňovat blažený pocit výjimečnosti. Dnes ve frontě s ostatními pracanty stát nemusím. A nepospíchám. Vlastně se můžu trochu flákat a projít si i pár obchodů. Školení začíná až v devět. Ten luxus ráno si posedět u kafíčka si tu vlastně užívám jenom já, ostatní stolky v mém koutě cukrárny jsou prázdné

„Dovolíte?“ v zádech jsem ucítila něčí pohled a zároveň pronikavý odér často používaného a nevymáchaného hadru. Ten už za chvíli létal kolem mojí hlavy a v ruce místní uklízečky kontaminoval stolek, o kterém jsem se doteď domnívala, že je čistý. „A mohla byste trochu uhnout?“ nedůtklivě pokračovala otrávená dáma v děravých elasťákách a oranžovém tílku. Slovo uhnout nepříjemně protahovala, tak že vypadalo, že mu někdo na konci to „T“ ukradl. Ke svému outfitu byla překvapivě načesaná. Na drdol z natupírovaných vlasů upozorňovaly dlouhé zlaté slzičky v uších, které se výhružně kývaly během jejího vystoupení, imitujícího práci. Talířek s půlkou zbylého koblížku jsem rychle zvedla nad stolek, aby nedostal zásah hadru a takřka nedotčené latté nechala svému osudu. Uklízečka můj stůl postříkala pěnou, otřela a tím samým hadrem se snažila stolek vyčistit. Marně.  Hyperaktivní, blesklo mi hlavou. „Pokračujte,“ utrousila a vydala se i s čistidly do zákulisí provozovny. Nevěřícně jsem zírala na její boty. Byly na podpatku. Neměla jsem chuť už ani na torzo koblihy. Vyklidila jsem bojiště. Postavila jsem se poslušně do fronty a koupila si do parku chlebíček. Člověk by měl ctít místní folklór a neprovokovat pracující lid po ránu lenošením vsedě.

::

Jaký je důvod psaní Kateřiny Krasusové? Nemůže si pomoci, i když to často bolí. Jednu povídku píše i dva roky, text písně i dva dny. Více na katakrausova.cz

Pokud se vám ukázka z povídky Kateřiny, líbila, prosím, sdílejte ji. Pokud jste pocítili kreativní chvění, mrkněte na naši nabídku kurzů tvůrčího psaní.