Psaní si musíte odsedět

10.2. 20201054x

Už víte, že psát chcete a přes to nejede vlak. Teď je ale otázka, jak začít. Asi všichni autoři, co už napsali delší text, vám potvrdí, že psát začnete jedině tím, že si prostě sednete a píšete. Jak říká můj spisovatelský guru, který mě dlouhá léta v psaní vedl, Martin Šafránek: „Musíte si to holt, Bětko, pěkně odsedět, nikdo jiný to za vás nenapíše“.

Začněte pomalu, velké cíle přijdou později

Chápu, že to není tak jednoduché, jak se to řekne. Můžete se sice pojistit tím, že si určíte den, kdy prostě začnete, nakoupíte litry vína nebo kafe, ale podle mě je mnohem důležitější nějaký impuls. Tedy nezačínat ve velkým, neříkat si že 15. února je den D, kdy se pustíte do velkého románu a kdy budete znát všechny postavy, zápletky a konec, ale začít něčím maličkým, jednou věcí z toho celku.

Třeba postavou. Přemýšlejte o své postavě, nechte se strhnout sněním, a představujte si, co asi ráda snídá nebo jaká je. Můžete si pomoci reálnou bytostí, která sedí vedle vás a barvitě do telefonu líčí své včerejší zážitky. Pozorujte a zapisujte si vše, co vás napadne, ať do deníčku nebo do vaší spisovatelské paměti. Tohle pro začátek postačí.

Můžete se inspirovat vyslechnutým dialogem, zajímavou situací nebo nostalgií, která vás přepadne na nedělní procházce. Nechejte se pohltit zimní atmosférou kdesi v lese nebo na horách či ve městě. Popište to.

Uvidíte, že sami pak budete chtít něco k tomu dál připsat. Najedou vám to nedá spát a vy sami budete chtít znát příběh té slečny, co vedle vás seděla v tramvaji nebo dvojice, která se přímo před vámi venku na ulici pohádala či budete chtít stvořit příběh z toho pohádkového lesa, kde jste byli o víkendu.

Zůstaňte se svým textem v kontaktu

Takže začátek bychom měli a teď jak pokračovat. Může se totiž stát, že onen prvotní impuls se někam vytratí. A tady už platí pořekadlo „musíte si to odsedět“. Je samozřejmě na vás, jestli budete psát jednou za měsíc, kdy vás políbí múza nebo si dáte pravidelných dvacet denně, ale ze zkušenosti vím, že čekat na múzu se moc nevyplácí.

Chápu, že pravidelné psaní ledacos naruší, například, že v tu dobu musíte být úplně někde jinde než doma u počítače. Proto se vyplatí si určit takovou dobu, kdy doma většinou budete, například těsně před usnutím nebo po probuzení.

Pravidelné psaní nemusí nutně znamenat popsat tři stránky ve wordu, takže odškrtnout si můžete i tehdy, když sedíte v tramvaji a uděláte si pár poznámek k ději nebo si lépe vykreslíte postavu. Jde totiž o to, abyste zůstali se svým příběhem a postavami v kontaktu.

Když si na román sednete jednou za čas, je pak hodně obtížné navázat, chytit opět tu slinu a vybavit si to vše, co jsme tím chtěli vlastně říct.

Jak se vrátit k něčemu, co už máme rozepsané?

Tady záleží na tom, před jakou dobou a kolik toho máme napsané. Jestli je to například jen měsíc a máte napsané sto padesát stran, nebudu vás nutit, abyste to celé četli od začátku, ale v případě, že už pár měsíců, nedej bože let, uběhlo, je na místě si celý text znovu přečíst.

Nezapomeňte pracovat s osnovou a se všemi poznámkami, které k textu máte.o vás může vrátit zpátky do hry, aniž byste museli pořád dokola číst to, co máte napsané.

Pište si osnovu nejen dopředu, ale i během samotného psaní, každý zásadnější zvrat, nový charakterní rys postav nebo třeba jen změnu ročního období si zapište do notýsku, ať pak máte nemusíte za dva měsíce číst celé vaše dílo, ale stačí se podívat jen do vašich poznámek.

Otázkou však zůstává, jestli se vůbec pouštět znovu do díla, které leží netknuté kdesi na dně šuplíku přes půl roku. Ano i ne. Nejsem příliš zastáncem toho, abyste odhazovali staré věci a začínali nové jen proto, že máte chuť. To nikdy nic nedopíšete a pokaždé se vám stane, že rozepsaná věc ztratí punc vzrušení a vás budou napadat stále nové a nové náměty. Chce to vydržet. Protože taková jedna nedopsaná věc vás může pěkně dlouho brzdit.