Proč vyprávíme v první či ve třetí osobě?

Pro někoho je psaní intuice a jedna velká spontaneita a pro někoho pomalu vědecká práce, kdy si dopředu dobře promýšlí každý tah jako u šachů. Obojí je správné, pokud to funguje.

A to platí i u výběru způsobu psaní. Někdy se ani nerozhodujeme, jestli budeme vyprávět v první či ve třetí osobě, a ono se to nějak samo začne psát a ejhle, zjistíme, že si frčíme v první osobě a vesele vyprávíme, co „jsem já prožil“, anebo při zpětném čtení si uvědomíme, že píšeme ve třetí osobě. Troufám si říct, že výběr způsobu psaní je ze všech literárních prvků nejvíce intuitivní a hodně autorů se nad tím ani nepozastaví. Ale pozastavit bychom se mohli. Protože i když dáváme prostor našemu psacímu podvědomí, nikdy není od věci vědět proč.

Vypravěč jsem JÁ

Ich-forma je vyprávění v první osobě, tedy vypravěč se stylizuje jako „já“. Je to forma hodně osobní a pomáhá jak autorovi, tak později i čtenáři, se dostat postavě co nejvíce pod kůži. A má spousty výhod, například, že nemusíme vymýšlet složitá souvětí a okrasná slova, protože takhle mluví naše postava. Pokud je navíc tou postavou nějaký prosťáček, máme vyhráno, protože on rozhodně nebude používat vznešenou mluvu. Ale každá mince má dvě strany, a tak se tato výhoda může stát snadno nevýhodou, protože musíme stále držet vyprávěcí tón a pokud je naším vypravěčem univerzitní profesor, hrozí, že se budeme trápit s každou větou. A nemusí jít i o vzdělaného člověka, s mluvou můžeme mít problém například i u patnáctiletého kluka, pokud je nám třeba třikrát tolik nebo naopak u starého pána, když jsme ještě mladí. 

On nebo ona 

U er-formy, tedy vyprávění ve třetí osobě, řešíme pravý opak, vyprávění by mělo být ve spisovné češtině, nejlépe košatější mluvě a měli bychom se vyvarovat opakováním slov, patetického vyjádření a dalších nešvarů. Zkrátka bychom měli myslet na to, že píšeme literaturu a podle toho se vyjadřovat. Na druhou stranu se nemusíme trápit tím, jak mluví univerzitní profesor. A další věc je, že ledacos víme, tedy náš vypravěč ledacos ví, protože vidí do hlavy i dalších postav. Většinou je vypravěč vševědoucí a tak prostě vyprávíme zrovna to, co je potřeba, aby čtenář věděl pro pochopení děje.

Úhel pohledu

Abychom si ještě trochu zamotali hlavu, u er-forem máme totiž možností více a záleží na úhlu pohledu, ze kterého budeme vyprávět. Nejčastější je:

• vševědoucí vypravěč, který ví všechno a o všech. Ví, co si myslí nejen hlavní hrdina, ale i ostatní postavy, tento způsob je častý především v klasické literatuře. Vezměte si například Pýchu a Předsudek od anglické autorky Jane Austenové, tady se vypravěč vrtne všude, známe rodinu Bennetových, včetně jejich dcer, víme, co si myslí bohatý pan Bingley i okouzlující pan Darcy. 
• V modernější literatuře se čím dál více objevuje subjektivní vyprávění, tedy vyprávění, které sledujeme skrze jednu postavu, a o těch ostatních se dozvídáme jen do té míry, co zná naše hlavní postava. 
• S tím je úzce spjatý limitovaný vševědoucí vypravěč, to tedy znamená, že takových postav máme více. 
• A jako poslední je tzv. oko kamery, kdy vypravěč stojí mimo příběh, a vše se sleduje tak, jak známe z filmu, tedy nevidíme do hlavy ani jednomu z hrdinů, vypravěč vypráví pouze to, co vidí. „Na dvoře se skoro nic nedělo. Občas se naproti v pokoji pohyboval nějaký muž. Byl starší, měl bílé vousy, flaušové pyžamo. Někdy se zastavil u okna, stáli jsme tak proti sobě, dívali se na sebe,“ píše v románu Koupelna francouzský spisovatel Jean-Philippe Toussaint, který je přiřazován k Novému románu, tedy románu, kde se dost často nedá ani rozlišit, jestli jde o ich-formu či er-formu.

Formy můžeme kombinovat 

S ich-formou a er-formou si můžete docela hezky hrát a různě je kombinovat. Zajímavé jsou například dvě ich-formy či dvě er-formy, dobrý příklad za všechny je kniha Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Spojit můžete například i ich-formu a er-formu, tedy střídání vyprávění v první osobě pro osobitější výrazy a vyprávění ve třetí osobě pro objektivnější vyjádření.

Vypravěč coby pozorovatel 

Kombinací první a třetí osoby můžeme podpořit zajímavou kompozici, kdy vypravěč vypráví retrospektivně. Vypravěč v první osobě nemusí být nutně postavou zainteresovanou do děje, jen si vzpomeňte na knihy, které začínají „chtěl bych vám vyprávět příběh, který jsem kdysi dávno slyšel…“ V tomto případě může vypravěč v první osobě vstupovat do příběhu pouze jako pozorovatel, tedy bude se ptát, jak to asi pokračuje, že tohle tedy nečekal, apod. Nicméně vyprávět samotný příběh bude v er-formě. 

A co si mám vybrat?

Je čistě jen na vás, jestli budete psát v ich-formě či v er-formě a jestli je budete nějak střídat a zajímavě kombinovat. Ale na jednu věc pamatujte, váš text by měl být pro čtenáře srozumitelný, nemělo by ho nic zbytečně mást a odvádět pozornost. Jinak je dovoleno vše. 

Chcete se o tvůrčím psaní dozvědět více? Nejen o tom, jak vyprávět se dozvíte na našich kurzech tvůrčího psaní.

Autorka článku: spisovatelka a lektorka psaní Alžběta Bublanová