Když se řekne povídka, často si vzpomenete na svá školní léta, kdy jste se potili nad slohovkou nebo při písemce na téma Májovci a Ruchovci. Povídka je vskutku žánr, u kterého se zapotí kdejaký autor. Většinou se začínající autoři pustí do psaní povídek, ale postupem psaní se povídka rozplizne v lepším případě v úvahu nebo vnitřní monolog postavy, mnohdy končí textem, který by se neměl dostat do rukou vysněného čtenáře. Text často končí v koši společně s autorovým sebevědomím nebo jeho snaze psát… Jak tomu zabránit, čemu se vyvarovat a jak napsat povídku, která bude za něco stát?
Pointa je v tom, že by povídka měla být epická, něco by se tam mělo stát. Popisy, monology, úvahy nestačí…. Na sledování vývoje hrdinů je ale povídka krátká… Jak tedy na povídku, abyste se z ní neosypali, a čtenáři si z ní sedli na zadek? A co taková atmosferická povídka?
Zaprvé, na povídku byste měli mít náturu. Ne každému povídka sedne. Někdo prostě píše „dlouze“, levou zadní popíše všechny potřebné detaily, příběh přirozeně natahuje, a napíše román. Někdo naopak tíhne ke kratším formátům, obejde se bez obšírného popisování a příběh bravurně smrskne na stránku nebo dvě. Vytáhne z něj prostě to nejpodstatnější. Jste povídkový typ? Čtěte dál!
Co se týče pointy, v povídce nemusí jít nutně o nějaký silný obrat, k pointě bychom měli celou dobu směřovat, měla by logicky vyústit tak, aby si čtenář řekl „jo, přesně takhle to skončit mělo“, i když takový závěr čekat nebude. U pointy pomůže autorovi otázka, co tím chce říct a proč text píše.
Příběh si aspoň trochu promyslete. Pokud vás napadá milión věcí, které by se mohly stát, sepište si je (opravdu všechny) a pak se na příběh s odstupem podívejte. Co byste si z příběhu chtěli sami přečíst? Jaký silný aspekt v příběhu cítíte a který můžete přetavit do povídky? Námět na povídku většinou najdete u konce příběhu.
V románu většinou sledujete několik dějových linek a rozhodně několik konfliktů. V povídce byste měli následovat konflikt jen jeden. Svému hrdinovi přidělte jednu slabinu, dilema nebo problém, se kterým se bude muset vypořádat, a z toho vycházejte. Jeden aspekt – jeden konflikt, víc ani ťuk.
Povídka by měla mít rychlý spád. Nebojte se do psaní hned praštit a příběh rovnou otevřít. Povídka je jako Nescafe – připravená k instantnímu použití, bez zbytečného crcání vás katapultuje k výsledku! Stručně řečeno: jděte rovnou k věci.
Nikde není stanoveno, kolik stran má povídka mít. Hemingway psal povídky na několik stran. Jsou tací autoři, kteří povídky mají na jednu stranu. V případě souborů povídek, ujasněte si, co je bude spojovat. Bude to postava, děj, styl psaní nebo místo? Některé povídkové sbírky dohromady tvoří celek, jde tedy o příběhy na pokračování.
Atmosférická povídka je samozřejmě možná, nicméně čtenář dychtí po ději. Je možné popsat, jak padá lístek ze stromu, pak je ale důležité vědět, proč jsem se rozhodl právě tohle napsat, a svůj poetický jazyk vypilovat do výšin. Co se týče pointy: atmosférická povídka je vlastně lyrická, tedy opak epiky, i tak by měla mít nějakou strukturu. Nemusí se v ní objevit žádná pointa ve smyslu „wau, to jsem nečekal“, ale výrazný konec by to mít mělo.
Než se pustíte do povídky, zkoušejte si kratší útvary. Stačí rozepisovat jednotlivé scény, nápady, postavy… Pustit se můžete rovnou do kurzu tvůrčího psaní, kde se pod vedením profíků rozepíšete a natrénujete různé literární žánry.
Jak by povídku vysvětlila herečka a blogerka Marie Doležalová? Čtěte tady.
Autorky: Alžběta Bublanová a Andrea Selzerová, Kurzy z obýváku
Tento text zveřejněný na webu kurzyzobyvaku.cz je autorským textem. Bez vědomí autorek a jejich psaného svolení ho nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty na svém webu publikovat, prosím napište na e-mail: kanclik@kurzyzobyvaku.cz