Co by vás na Janě Teriaki mohlo zaujmout? Krom toho, že řídí jednu základní školu na Moravě, vychovává dva syny, napsala i svou první knížku Přikázaný směr, napínavý příběh mladé dívky o lásce i zradě, ale hlavně o pátrání a odhalování vlastní minulosti nejen s pomocí snů a šamanských rituálů… Jak se kniha Janě psala, jak se stihla psaní věnovat a jaký postoj si k psaní vyvinula?
Vydání knihy nebylo vlastně nikdy mým primárním cílem. Vždycky jsem s psaním hodně koketovala, sem tam jsem něco napsala, spoustu věcí jsem ani nedokončila. Nejspíš to všechno přišlo v ten správný čas a za správných okolností. Navíc, baví mě zkoumat nové věci a učit se. K dopsání knihy mě motivoval příběh samotný. Psala jsem bez plánu a do poslední chvíle jsem nevěděla nejen jak celý příběh skončí, ale ani to, jak bude pokračovat, jak se budou vyvíjet vztahy mezi postavami.
U vydání knihy pak bylo velmi zajímavé sledovat, jak vlastně taková kniha krok po kroku vzniká.
Řekla bych, že dva roky. Samotné psaní ale tak dlouho netrvalo. Psala jsem, kdy se mi chtělo, a tak tři, možná čtyři měsíce. Stala jsem se žákyní vašeho Kurzu psaní z obýváku. Začalo to všechno prvním úkolem, nevinnou rozcvičkou. Při této rozcvičce jsem si měla představit, že sedím někde v kavárně a cítím, že se na mě upírají něčí oči. No a z rozcvičky se nakonec stala kniha.
V tom, abych pokračovala mi hodně pomáhala Bětka (Alžběta Bublanová, pozn. redakce), která velmi poctivě, někdy i velmi upřímně, mé vznikající dílko komentovala. Okomentovala každý odstavec a dala si s tím opravdu spoustu práce.
Naprosto mě fascinovalo, že se kniha prakticky psala sama. Sedla jsem si ke psaní bez plánu, začala ťukat do klávesnice a životy mých hrdinů se začaly odehrávat přímo před mýma očima. Bylo to, jako bych byla pouhou pozorovatelkou vzniku příběhu.
Pak mě ale nebavilo, když jsem příběh tu a tam musela přepisovat. To bylo, když mi právě Bětka napsala, že to nebo ono mi nevěří. Ať to zkusím trochu přepsat. Nepřepisovala jsem ráda, ale musím uznat, že to bylo potřeba.
Celkově je velmi užitečné mít svého prvního kritického čtenáře, který vám hezky, ale upřímně řekne, jak to vidí.
Na tuto otázku nemůžu dost dobře odpovědět. Psaní je můj koníček. Když se mi nechce, tak prostě nepíšu. Mým cílem není vydat knihu, ale prožít příběh. Někdy dokonce příběh jenom vymýšlím a vůbec jej nepíšu. Až se mi zdá, že mám vymyšlenou tu nejlepší variantu, pak teprve jdu do toho. Tak to třeba dělám zrovna teď u svého nově vznikajícího dílka, které mě aktuálně opravdu baví.
Pokud bych se měla při psaní cítit nějak pesimisticky, tak bych prostě nepsala.
Souvisí to možná i s tím, že mé příběhy nejsou žádnou hlubokomyslnou a obohacující četbou. Sama nerada čtu složitá díla nebo knihy smutné, z války, o smrti, utiskování a podobně. Takové četbě se zásadně vyhýbám.
Co je pro mne ale složité, je absence kvalitní zpětné vazby po vydání knihy. V této chvíli nevím, jestli se prodává, jestli se čtenářům dobře čte, nebo jestli je to totální brak.
Fór je totiž v tom, že si jsem vědoma, že jsem příběh, který je v knize napsán, při psaní prožívala asi jinak, než jej prožívá čtenář, který jej čte. Proto svou knihu nikdy nemůžu přečíst očima jejího čtenáře. To je pro mne složité.
Má kniha není výjimečná v ničem. Nicméně i přesto si troufám tvrdit, že je kombinací cestovního průvodce a historických a kulturních faktů. Všechny místa, která popisuji v příběhu opravdu existují. Buď jsem tam přímo byla a mám s nimi osobní zkušenost, nebo jsem opravdu poctivě tato místa studovala. Tak je to také s mikropříběhy z války v bývalé Jugoslávii. Některé z nich se opravdu staly. Staly se možná trochu jinak, jiným lidem, ale nejsou úplně vymyšlené. Kultura laponských šamanů, ta mě stála mnoho hodin studia problematiky šamanství. Nekladla jsem si za cíl stát se v těchto tématech odborníkem, ale nikdy bych si nedovolila vědomě uvádět čtenáře v omyl.
No možná v jedné věci je kniha výjimečná – je krátká a přečtete ji za jedno odpoledne. Podle mě to je super, protože se nemusíte nechat od příběhu rušit a můžete si jej prožít celý naráz.
Ano, jistě jsou tam nějaké styčné plochy. Spíše takové ty zábavné historky, které pro samotný příběh a jeho rozuzlení nejsou vůbec důležité, ale pobaví. Možná i temperament máme s hlavní hrdinkou dost podobný.
Nedovedla bych psát nějakou autobiografii nebo čerpat celý příběh či jeho podstatnou část ze svého osobního života. Vlastně dovedla, ale nechci.
Přesto si myslím, že se v knížce někteří moji dobří přátelé v nějaké epizodce poznají.
Někdy se nechám inspirovat osobou, kterou jsem jen zběžně potkala. Takovou osobou je třeba Tomáš, hlavní hrdina druhé části knihy. Jeho reálná předloha je o asi dvacet let starší, vypadá úplně jinak, ale ty dva spolu spojuje tajemno, voda se šungitem a Modrý dům.
Asi rok a půl jsem nic nenapsala. Nebyla ta správná konstelace, byla to taková smutná část mého života a na nějaké psaní jsem neměla ani pomyšlení. A tak jsem prostě nic nepsala, což je myslím v pořádku. V člověku by mělo psaní probouzet radost a ne povinnost. Někdy je prostě potřeba si říct: „No a co. Tak prostě teď nepíšu.“
Pak mě to zase začalo bavit. Podařilo se mi po Vánocích dokončit jedno další dílko a poslat jej do soutěže, kterou jste avizovali na FB stránkách. Nejde mi o výhru v soutěži. Potřebovala jsem motivaci k tomu, abych dílko dokončila. No a v tomto případě trochu nedostatku času a stresu skvěle zafungovalo.
Na psaní mě překvapilo to, že je ještě zábavnější, než jsem čekala.
V této chvíli tvořím dílko pro děti. Mám dva syny ve věku 8 a 10 let. Hrdinou příběhu je desetiletý kluk a jeho kamarádka. O příběhu se svými syny mluvím a společně vymýšlíme, co by se ještě mohlo stát. V některých případech se pak oni i se svými kamarády stávají mými poradci. Já totiž prostě přesně nevím, jak jde porazit a zabít Endermana z Minecraftu a oni jo.
Jana se pustila do online kurzu tvůrčího psaní v roce 2017. Absolvovala také 3měsíční miniakademii tvůrčího psaní. Knihu Přikázaný směr si můžete zakoupit zde.
Připravila: Andrea Selzerová