Posuňte děj dialogem

Jednou z nejtěžších částí na psaní jsou dialogy. Dialogy, které dokáží pořádně rozvířit stojaté vody sáhodlouhých popisů, posunou děj o několik kroků vpřed. Dialogy bývají ale hodně citlivé, stačí malý přešlap, a znějí nevěrohodně či nepatřičně… Jak tedy na ně?

Šoupněte tam dialog

1. Dialog posouvá děj, zrychluje ho, stojí v opozici s pomalým popisem. Pokud cítíme, že by se čtenář už mohl nudit, šoupneme tam rozhovor a rázem to má grády.  
2. Dialogem můžeme poznat lépe postavu, nejde jen o to, co říká, ale jak to říká, tedy jestli mluví jako kniha nebo jako dlaždič. S řečí postav si můžete vyhrát, můžete jim dát do úst spisovnou češtinu, hovorovou či dokonce vulgární. Postavy mohou koktat, mluvit krátce a úsečně nebo naopak rozšafně a dlouze. 
3. Dialogy vysvětlují a sdělují obsah. Určitě se vám někdy stalo, že jste zkrátka nevěděli, jak napsat nějakou epizodu a přitom stačí, aby to za vás řekla vaše postava, která si může dovolit to říct po svém a nebát se toho, že ji někdo nařkne z toho, že jako autor nemá dostatečnou slovní zásobu nebo to řekla příliš polopatě.

Jděte rovnou k věci

Teď se pojďme podívat, jak takový literární dialog má vypadat. Má být hutnější než reálný rozhovor, to tedy znamená, že se musíme naučit škrtat a zapamatovat si jednu důležitou věc, a sice že literatura není život. Úplně nefunguje přepsat do literární podoby reálný rozhovor i s pozdravy a zdvořilostních frází o tom, jak se člověk má a že my se máme dobře. Jděte rovnou k věci, jinak čtenáře unudíte k smrti a dialog bude působit jalově.

Každá postava má svou řeč 

Při psaní dialogu také nezapomínejme na to, co jsme si řekli o pár vět výše, tedy, že řečí prozradíme něco o hrdinech. Vyvarujme se těch chyb, že mluvit budou všichni stejně, zkrátka každá postava má svou mluvu a aby dialog působil věrohodně, musíme na to myslet. Nejen že dialogy budou autentičtější, ale také nám to pomůže v další věci, a sice, že se nebudeme muset tolik trápit uvozovacími větami.

Aby nebylo samé „řekl“ a „řekla“

Uvozovací věty jsou ty, které následují po monologu, tedy „řekl Jarda“ nebo „řekla Lucka“. Každý autor se potýká s tím, jak se vyvarovat tomu, aby stránka nebyla poseta samým „řekl“ či „řekla“. Pomoci si můžeme synonymy typu „zašeptal“ nebo „křikl“. Ale někdy holt postava tu danou větu opravdu jen řekla, a jakýkoli náboj by byl rušivý.

Uvozovací věty ale pomohou být i jiného charakteru, například „vstala a podívala z okna“ nebo „bouchla do stolu“ či „zahleděla se na něj“. Ale jak už bylo zmíněno, tak nejlepší je jednotlivé monology oddělit právě řečmi samotnými, tedy že každá postava bude mít svou specifickou mluvu. 

Kniha plná dialogů? Proč ne

Nikde není napsáno, kolik dialogu je málo a kdy je ho už příliš. Záleží na každém autorovi, obecně platí, že dialogy děj oživují, ale pokud tíhněte k popisům, není nutné se do dialogu nutit. Ale mějte na paměti, že občasným dialogem děj zpřítomníte a čtenář si tak vše lépe představí. 

Pokud se naopak v rozhovorech vyžíváte, i v tomto případě se nemusíte nijak omezovat. Je spousty knih, které jsou založené z velké části na dialozích, například Český ráj od Jaroslava Rudiše. Ale tady je nutno říct, že Rudiš je mistr dialogu a opravdu to s ním umí. Pokud chcete napsat knihu plnou dialogů, pořádně se zapotíte, ale jde to, záleží je na vašem rozhodnutí. 

Zajímáte se o psaní? Vyzkoušejte 3měsíční minikademii tvůrčího psaní pod vedením Alžběty Bublanové anebo studujte online ze svého obýváku.

Připravila spisovatelka a lektorka psaní Alžběta Bublanová