Postavy jsou jedním z klíčových prvků literárního díla. Bez nich by nebyl konflikt, a tedy ani příběh. Zápletky, vyhrocené situace, konflikty, je jedno, jak tomu budeme říkat, ale extrémní okolnosti, které postavy doprovázejí, jsou právě pro jejich vykreslení důležité. Zkrátka jak na postavy? Čtěte rady a triky spisovatelky Alžběty Bublanové.
Než se pustíte do psaní románu, tak kromě osnovy si dejte tu práci a napište si charakteristiku postav. Jaká je, kolik je jí, jaké má vztahy s dalšími postavami, jak se bude vyvíjet její další osud. A to, co platí u osnovy, platí i u této přípravy, tedy za pochodu se mohou vaše poznámky měnit, nechejte své postavy někdy jednat tak, jak ony samy chtějí, nechejte je více dýchat s tím, že si každou jejich změnu napište do poznámek. Postavy ve vašem literárním díle totiž ožívají.
Pokud chcete čtenáři svou postavu opravdu odhalit či obnažit, dopřejte jí nějakou tu extrémní situaci, se kterou se bude muset vypořádat. Jedna věc je čtenáři postavu představit (o tom si řekneme v následujících odstavcích), a věc druhá je, když postavu, kterou už čtenář zná, ukážeme z jiné perspektivy.
Jak uvažuje spisovatel:
Na začátku představíme postavu – pečující, hodnou ženu v domácnosti, která se stará o svého manžela a děti. Čtenáři pak sdělíme, jaká je, jaké má zvyky, chyby i silné stránky. A pak se stane něco, co s ní pohne, například ji unesou děti a její charakter se projeví naplno. Může například bojovat jako lvice, aby své děti našla, může se z ní stát nelítostná bojovnice, která je schopna zabít celý svět, anebo naopak se uzavře do sebe, a na nějaké hledání či bojování nebude mít sílu. A možná zjistí, že jí je bez dětí líp, a nakonec čtenář pochopí, že to byla ona, kdo zfingoval jejich únos, aby se mohla v klidu věnovat zahradničení. Rozhodně se ale o té ženě dozvíme více, než kdybychom ji nechali jen vařit v kuchyni a uklízet prach v pokojích.
Tak a teď se vrátíme k tomu, jak postavu představit. Tedy jak ji popsat. Popis můžeme rozdělit na vnější a vnitřní, první je to, co vidíme, druhé je o tom, jaká postava je. Dále je popis přímý a nepřímý. Přímý znamená to, že řekneme pěkně od podlahy, jaké postava je a jak vypadá. Například je to vysoká, dlouhonohá kočka, co má sice nohy až do nebe, ale nosík nosí taky pěkně vysoko. Ten nepřímý popis zakomponujeme do děje, a řekneme, že Adéla si stáhla své blond vlasy do culíku, zula si červené střevíce koupené v drahém butiku a lehce si v jezeře smočila pravou nohu.
Co se týče popisu, jak vnějšího, tak vnitřního, vždy je dobré myslet na originalitu a na detaily. Vyhněte se obecným popisům. Není nutné popisovat od hlavy až k patě, ale vyzdvihněte pár detailů, které stojí za to, a které čtenáře upoutají a podle kterých si snadno postavu představí. Ovšem mnohem efektivnější než představit si, je vyvolat emoce.
Jak to vidí spisovatel:
Je tedy jedno, jakou barvu vlasů hrdina má, ale důležité je, že s nimi teatrálně pohazuje ze strany na stranu jako ten největší frajer nebo je má mastné a táhnou se mu dolů po zádech jak hnízdo žížal. Stejně tak u očí. Modré či zelené? To je víceméně jedno, zajímavější je pichlavý či laskavý pohled.
Obecné charakteristiky řeknou mnohem méně než úzce zaměřené. Tedy „krásnou ženu“ nahraďte něčím konkrétním, protože krásná je hodně obecný pojem, a čtenář netuší, jestli tím myslíte pěknou jak panenka, nebo sexy dračici či laskavou ženu, na kterou je příjemný pohled či elegantní ženu, co se umí obléknout a nalíčit.
Popis je jednou z možností, jak postavu čtenáři představit. O figuře ale také hodně vypoví to, jak mluví, tedy nejen to, co říká, ale jestli používá spisovnou či hovorovou češtinu, jestli mluví úsečně či rozšafně či jaká používá oslovení (věta „tak se podívejte, slečinko“ už o postavě něco vypoví). Další způsob je chování, tedy jak postava jedná. A poslední indicií je reflexe dalších postav. Mohou se hlavního hrdiny bát nebo ho naopak vyzdvihovat až do nebe, milovat či nenávidět. Tohle vše o naší postavě také řekne hodně.
Pokud máte ve svém díle blonďatou milou Alici, co má dvě děti a manžela, a blonďatou milou Anetu, co má dvě děti a manžela, pravděpodobně se čtenáři budou tyto dvě osoby plést. Takže pokud není vyloženě autorský záměr popsat svět, kde by zbyly jen blonďaté milé ženy, udělejte jednu z nich černovlasou, prostořekou a bezdětnou.
Myslete na to, že čtenář si nebude dělat poznámky o vašich postavách, a jakmile se mu začnou plést, možná knihu odloží, i když by se mu jinak líbila. Kromě toho je mít dobré na paměti, že čtenář si nezapamatuje okamžitě jméno a vše, co k němu patří. Tedy pokud řeknete, že Tomáš má pět dětí a později sdělíte, že byl jako voják poslán na zahraniční misi, je dost možné, že čtenář vypustí informaci, že má pět dětí a nebude se pokaždé dojímat, když mu půjde o život.
Chcete (zase) psát? Tyhle kurzy tvůrčího psaní vás nakopnou.