Pište i do šuplíku, provětráte si hlavu

Krom toho, že spousta autorů chce vydat knihu, jsou i takoví, kterým se stačí vypsat. Psaní do šuplíku, vypsání se ze smutku, radost ze zachycení okamžiku… Důvodů, proč se chopit pera a psát může být více. Když si řeknete, proč píšete, půjde to lépe.

Silný zážitek a paměti: příběh chce prostě ven

Možná nemáte spisovatelské ambice, ale zažili jste něco, o čem prostě chcete napsat. Řada spisovatelů začala psát právě z důvodu vypsání se ze silného zážitku. Například český spisovatel Arnošt Lustig by možná pokračoval v obchodě svého otce, nebýt války. Ale ty hrůzy, co zažil, prostě musel sepsat. Je to prostě touha nebo spíše potřeba dát světu najevo, co se stalo. I to může být motiv. A nemusí jít jen o jeden zážitek, ale setkávám se s tím, že spousta začínajících autorů chce sepsat paměti, buď své nebo někoho jiného. Tady mám jednu radu, a sice vytrvat. Pokud máte nějaký příběh, který musí ven, tak se ho držte, a pište. Třeba ho nebudou číst tisíce lidí, ale alespoň ty, kterých se to týká. Ale jen dávejte pozor, abyste se příliš nedrželi pravdy. Je rozdíl, jestli píšete autobiografii, tedy dokumentární dílo založeném na skutečnosti, nebo román, čili fikci, pouze inspirovaném pravdivou událostí. Abyste okruh čtenářů rozšířili na více než je počet členů vaší rodiny a vašich přátel, chce to prostě dodržet zásady literatury. Psaní úplně podle pravdy se nemusí vyplatit, a někdy je nutné si děj či postavy trochu poupravit.

Vnitřní pnutí: prostě psát musím

Probudíte se a máte tisíc myšlenek, které musí okamžitě na papír? Vnitřní pnutí psát je asi to nejlepší, co vás mohlo potkat, protože se nemusíte do psaní nutit. Takhle psala beatnická generace v padesátých letech v Americe. Ovšem jedno úskalí tu je. Někdy jsme tak zabraní do našeho vnitřního pocitu, že si neumíme zcela nezaujatě říct, jestli náš příběh nemá nějaké chyby. Rozhodně se tím ale netrapte ve chvíli, kdy z vás proud myšlenek doslova vytryskuje. Ale až vše dopíšete, dejte textu několik týdnů a pak si dílo v klidu přečtěte. Tedy je na vás, co s ním chcete udělat, možná jste měli jen potřebu to vše napsat a pak si to schovat do šuplíku, ale pokud byste to rádi někomu nabídli, rozhodně se na to, co jste napsali v opojné potřebě psát, znovu přečtete. Je tady ale ještě jedna věc, která vás může při spontánním psaní potkat, a sice to, že tok nápadů dojde. Najednou sedíte před rozepsaným románem a nevíte, jak dál. Máte pak dvě možnosti, dát tomu čas a k psaní se za měsíc vrátit, nebo se přestat spoléhat, že to z vás šlo tak lehce, a trochu si to taky oddřít a začněte tím, že si uděláte osnovu.

 Terapeutické psaní je lepší než léky

Další z příčin, proč sedáme k prázdnému papíru, je udělat si v hlavě pořádek. Terapeutické psaní, říká se mu také někdy expresivní psaní, je vlastně stejné, jako když jsme si psávali v dospívání deník. Vypsání se z našich vnitřních pocitů, strachů i určení si snů je jedna cest k uzdravení se. A jak na to? Najít si klidné místo a vyhradit si alespoň čtvrt hodinu, dobrá je tady pravidelnost a psát každý den. Výhoda je, že se nemusíte nijak zdržovat opravováním chyb či přemýšlením nad tím, jestli už něco podobného bylo napsaného. Je to čistě jen pro vaši potřebu, pro to, abyste si ujasnili, co chcete a co ne. Je pak na vás, jestli svoje zápisky smažete, nebo papír roztrháte či je necháte až do konce života. Každopádně, co se týče terapeutického psaní, tak se doporučuje psát na papír, pěkně postaru, s tužkou v ruce. Léčebné psaní patří ve světě už mezi uznávané techniky, jak se uzdravit.

Potřebujete se vypsat? Naše kurzy psaní vás provedou.

Autorka: Alžběta Bublanová, spisovatelka a lektorka psaní