To by se psalo, kdyby bylo o čem! Začít psát nové dílo bývá těžké, obzvlášť když nás prostě nic nenapadá. A nemusí se to týkat jen tématu, kolikrát nevíme, jak dílo uchopit, jakou mu dát podobu. Někteří autoři ale mají opačný problém, tedy že nápady jsou, ale je jich tolik, že je nestíhají realizovat. Psaní chce čas, a taky odvahu pustit se i do toho nejbláznivějšího nápadu.
Jedna důležitá věc: i když to tak nevypadá, a leckdy máme pocit, že se nám velká témata vyhýbají, skutečně se kolem nás děje spousty věcí, silných, emocionálních podnětů, kterých si stačí jen všimnout. A to je právě klíčové, rozhlédnout se a všimnout si. Nemusíme být svědky romanticko-tragické lásky nebo hrdinského činu, postačí například sledovat stařenku v kostele, všimnout si něčeho, co vás nakopne, hedvábného kapesníku, který byste u ní nečekali nebo zasněného pohledu, a už se můžete doptávat, jaký měla asi život a jaký ten život má. Může to být mladá maminka v parku, dospívající kluk nebo jedna na první pohled nedůležitá debata otce a syna v tramvaji.
I když vidíme na ulici silný příběh nebo slyšíme vyprávění někoho, kdo zažil zajímavý život, neznamená to, že to musíme hned napsat. Nechci ani říkat, že ten, kdo marně okusuje tužku, a prostě ho žádné téma neoslovilo, se špatně rozhlíží. Může to znamenat, že není připravený psát o tématech, co zrovna kolem něj lítají. K tomu člověk musí být připravený a někdy cítí, že na dané téma není dost zralý nebo prostě ví, že by z toho stejně nekoukalo žádné pořádné dílo. Zkrátka téma a já si musí sednout.
Pokud inspirace přijde, využijte toho! Je to dar, se kterým se ale musí umět zacházet. Za prvé, inspiraci vyždímejte na maximum, pokud se jí naučíte poddat, a nesrovnávejte se s ostatními. Inspiraci totiž dost často pošleme ke všem čertům jen kvůli pocitu, že by to už bylo moc, že by dílo bylo nepatřičné, že takhle nepíše nikdo, atd. Můžeme se leknout, a nakonec se rozhodneme pro tradičnější téma, o kterém píšeme často a které je pro nás bezpečnější. Za druhé inspirace bude pro vás příhodná, pokud si ji budete všímat tak nějak systematicky, to tedy znamená, že nahodilé podněty budete schopni spojovat, takže necháte v sobě probudit obrázek stařenky v kostele, pána v tramvaji a do toho se budete inspirovat Apokalypsou od Albrechta Dürera.
Když už jsem u té Apokalypsy, tak ta může opravdu dobře zafungovat, respektive jakékoli umělecké dílo vás může osvítit a vy na základě toho napíšete skvělý román, povídku či báseň. Tím nikoho nenabádám k plagiátorství, ale lehká inspirace je určitě povolena. Pak ještě stojí za úvahu pustit se do adaptace jiného díla, tedy nenechat se pouze inspirovat, adaptace znamená převod jiného původního díla do jiné podoby. Například z knihy uděláme komiks, ze Shakespearovy hry pětistránkový román.
V případě adaptace je ale potřeba si pořešit autorská práva. Je taky dobré dát tomu nějaký ještě jiný rozměr, tedy přidat tomu novou myšlenku, a nejen slepě převzít. Inspirací vám mohou být český film Karamazovi, autoři nenatočili film pouze podle literární předlohy, ale dali mu jiný rozměr, novou šťávu, nový neotřelý nápad.
Když by nápad byl, tak leckdy nevíme, jak se do psaní pustit. Víme sice, jak příběh začne, bude pokračovat a skončí, ale chybí nám ten počáteční drajv, nevíme, jak to celé uchopit. I tady se můžeme inspirovat jinými díly, tedy okoukat, jak to dělají jinde, všímejte si například prvních vět u knih. Legendární je věta u Kafkovy Proměny: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“ Tady je řečeno vše, o čem kniha je. Ovšem jsou knihy, které začínají tak, že vlastně vůbec nevíte, co se bude dít dál, jako například: „Dva bývalí milenci Molly Laneové povstávali před kaplí krematoria a choulili se před únorovým mrazem,“ zní první věta v knize Amsterdam od Iana McEwana.
Nechejte se inspirovat i způsobem vyprávění, kompozicí, všímejte si popisů a dialogů, bude se vám to při psaní hodit. A nebojte se poslouchat vaši intuici, ta vám často napoví, jakou podobu máte dílu dát. Jenže ji často neposloucháme, protože máme pocit, že takhle se to nepíše, že by se nám smáli, že by to bylo moc netradiční.
Studnice nápadů ovšem skýtá i jiný problém, a sice, když je přímo nabitá vším možným. Co dělat, když je nápadů až moc? Když doslova cítíme inspiraci na každém kroku, příběhy nás napadají denně, a nestíháme psát? Tady je potřeba počkat a nechat čas, ať nápady vyselektuje. Klidně si pište vše, co vás napadne, ale do samotného psaní se ještě nepouštějte, po dvou týdnech si nápady přečtete a proškrtejte, pokud jich i tak zbylo dost, zase 14 dní počkejte. A až se pustíte do jednoho díla, zkuste u něj vydržte, i když vás inspirace láká zase někam jinam. Sice často říkám, že pokud vám psaní konkrétního textu nejde, klidně se pusťte do dalšího, ale to na mám na mysli ten případ, kdy se roky trápíte pro jedno dílo a kvůli tomu nepíšete vlastně nic. Ovšem nemá cenu skákat z jednoho psaní na druhé. Psaní potřebuje hlavně čas.
Autorka článku: Alžběta Bublanová, autorka pěti knih a lektorka psaní
Máte nápad a chtěli byste ho rozepsat? Přihlašte se do online kurzu tvůrčího psaní, kde se naučíte nápad rozvinout v příběh.