6 otázek pro Alžbětu Bublanovou

Spisovatelka Alžběta Bublanová o psaní

Alžběta Bublanová má na kontě již 4 vydané knihy, stovky zpětných vazeb studentů kurzu Tvůrčího psaní z obýváku a desítku čísel magazínu Náměsíčník. Jak se stala spisovatelkou, co má za sebou a jakou by měla radu pro ty, co se chtějí stát spisovateli?

  1. Bětko, věděla jsi vždycky, že chceš být spisovatelka?

Tak to jsem nevěděla. Cítila jsem ale, že chci něco tvořit. Původně mě to táhlo k filmu a psaní scénářů. Život to ale chtěl jinak.

  1. Jaká byla tvoje cesta k psaní knih?

 Hodně jsem chtěla dělat film, tak jsem se po gymplu přihlásila na FAMU, kam mě nevzali. Součástí přijímaček bylo napsaní povídek, a to mě chytlo tak, že jsem nakonec šla na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ze začátku jsem psala jen povídky a krátké útvary, pak jsem vyhrála Máchovu růži za svou, do té doby nevydanou, sbírku Čtyři stěny. No a výhra byla právě vydání té sbírky. Od té doby mi vyšly další tři knihy.

  1. Myslíš, že je zapotřebí se v psaní vzdělávat?

Jo, to si myslím. Tím ale nechci říct, že všichni, kdo chtějí psát, musí jít na uměleckou školu psaní. Spíše si myslím, že by se člověk měl rozvíjet, dívat se, jak to dělají ostatní, ptát se, kde dělá chyby, kde se může zlepšit a co mu naopak jde.  Mám takové zkušenosti, že občas někdo, kdo má docela prokazatelný talent, ustrne, zůstane na místě, řekne si, že je prostě dobrý a zůstává dál u svých chyb jen proto, že si myslí, že mu stačí dar z nebes. Samozřejmě, že to nechci paušalizovat, každý to může mít jinak, ale není od věci se prostě posunout dál a zjistit, jaké jsou techniky psaní nebo jak mě může někdo jiný inspirovat.

  1. Jakou svou knihu považuješ za nezdařilejší a proč?

Tu svou poslední. Barák. Myslím si, že už jsem se vypsala. A také proto, že jsem se víc odpoutala od sebe a více se rozhlédla, mám víc nakoukáno. Myslím to tak, že nasávám lidské příběhy, klidně ty mini příběhy, co vidíme na zastávce tramvají. Já prostě koukám a koukám.

  1. Myslíš, že se psaním dá uživit?

Tak to je záludná otázka. Já totiž nevím. Já se tedy psaním neuživím, ale věřím tomu, že někteří populární spisovatelé ano.

  1. Jakou bys měla radu pro ty, co se chtějí stát spisovateli?

Psát a psát. Číst a číst. Po sobě i cizí díla. A pak taky trpělivost. Důležitá věc je nenechat se odradit. Jedna věc je konstruktivní kritika, kdy vám někdo poradí, v čem byste se mohli zlepšit, a druhá věc je, když vám někdo řekne, ať to rovnou zabalíte, takové lidi neposlouchat, to je zákaz. Prostě si jděte za svým a připravte se na to, že se vždy najdou ti, co vám řeknou, že to stojí za starou belu. Pak se také připravte na to, že od napsaní knihy je dlouhá cesta k jejímu vydání, a nenechejte se odradit jedním odmítavým dopisem z nakladatelství.

O Alžbětě:

V roce 2012 získala za svou prvotinu, sbírku povídek „Čtyři stěny“, cenu Máchova růže od Akademie literatury české. O tři roky později jí vyšel román „V Tichu“, ve kterém hlavní hrdinka je odsouzena jít od jedné beznaději k další. I v předešlé knize byly její postavy ztraceny a ocitaly se v prázdnotě. Předloni vydala další povídkovou sbírku „Odraz ode dna“, a jak už název napovídá, svým hrdinům už dala alespoň menší naději na lepší život. A letos jí vyšel román „Barák“, který je o tom, jak se vlastně lidé, kteří žijí pod jednou střechou v činžovním domě téměř neznají, i když si myslí opak.

Kromě svých knih se věnuje také kurzům tvůrčího psaní. To učí v rámci projektu Kurzy z obyváku. Učit jiné psát ji baví, jak sama říká, je to pro ni inspirující a ráda hledá směr, kterým se mají její studenti vydat. „Musíte se oprostit od svého psaní, neříkat si, jak byste to napsali vy, ale pochopit toho, kdo to píše,“ vysvětluje.

Do toho vydává svůj vlastní časopis lokálního charakteru, který mapuje dění na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad. Nápad vydávat „Náměsíčník“ dostala před dvěma lety, kdy seděla na „Jiřáku“ a fascinovalo ji, jak je náměstí soběstatečné, jak zde lidé žijí jako v malém městečku.