Naučte se pojmenovat to, o čem chcete psát

Jedna důležitá věc na začátek: děj či příběh není téma. Zatímco příběh je sled událostí, které se v našem uměleckém díle stanou, téma je to, co je pod tím vším. Téma je to, co chceme říct, o čem chceme vyprávět. Například o tom, že lidé jsou ve své podstatě sami, a že si stejně nikoho nenajdou natrvalo. Tohle by bylo téma a teď bychom měli najít příběh, díky kterému to naše „poselství“ sdělíme. A příběh může být třeba o dvou zamilovaných lidí, co se tak dlouho hádají a rozcházejí a scházejí, až se nakonec definitivně rozejdou. 

Co tím chtěl básník říct? 

Je dost těžké přijít na to, o čem chceme psát, protože to kolikrát nevíme ani tehdy, když už o tom píšeme. Tak schválně, co odpovíte na otázku „Co právě píšete?“ Dost často v odpovědi prozradíme celý příběh, ale to podstatné pojmenovat neumíme. My to ale víme, respektive ví to naše spisovatelské podvědomí. Budeme se nám psát lépe, když to budeme vědět i vědomě. Takže pojďme pátrat a hledat v našich textech to, co tam má najít i náš čtenář. 

O čem jsem už psal(a)

Téma můžeme mít pokaždé jiné, ale dost často se stává, že spisovatelé pracují na celoživotním tématu. Zkuste si vzít do ruky vaše napsané texty a zpětně zkoumat, o čem jste to vlastně psali. Třeba zjistíte, že tam nacházíte hodně podobného, že se vám tak rýsuje jedno silné téma, které skrz vašich příběhů proplouvá k potenciálnímu čtenáři. Možná si říkáte, že je zbytečné se v tom zpětně prohrabávat, ale může vám mimo jiné pomoci i k tomu, abyste si svá díla uspořádali. Dejme tomu, že máte po šuplíkách dvacet povídek a říkáte si, co s nimi, když každá je prostě jiná. Ale možná není.

Pokud toužíte vydat soubor povídek, je velice důležité si téma pojmenovat, a nemusí to nutně znamenat, že všech dvacet povídek bude mít stejné poselství. Povídkovou sbírku si klidně můžete rozdělit například na tři části a sdělovat tam tři důležitá témata. 

Jen láska nestačí. Přidejte „zakázaná“ či „platonická“.

Témat je celá řada, ale i tak si troufnu říct, že už ledacos napsáno bylo a vlastně se témata neustále opakují, to nové je pak zpracování. Vezměte si například kolik toho bylo napsáno o lásce, počínaje Shakespearem a moderním románem psaném v SMS konče. Vraťme se ke slovu láska. Je to sice nejčastější inspirace pro psaní, ale abychom se pak v samotném psaní nedostali do bodu, kdy nebudeme vědět kudy dál, je dobré si téma více zkonkrétnit, takže k tomu ještě něco přidejte, například zakázaná láska, neopětovaná láska či hříšná láska. Možností je najednou více.

Každopádně se snažte svoje téma pojmenovat maximálně jednou větou, jen tak trefíte kladívkem na hřebíček a najdete to podstatné. 

Co když toho chceme říct víc?

Možná si říkáte, že váš text se prostě nedá smrsknout do dvou slov, a máte pravdu. Proto si pojďme popovídat o vedlejších tématech. Vedle toho ústředního tvoří taktéž důležitou funkci, a navíc se krásně doplňují. Vlastně se dá říct, že jejich kombinace právě tvoří jeden umělecký celek. Důležité ovšem je rozlišit jedno hlavní téma a ta vedlejší (těch může být více). Většinou (i když pravidla bortit kdykoli v literatuře povoleno) bývá v povídkách jen jedno ústřední téma a v románech se nacházejí i ta vedlejší.

Dáme si opět příklad, psali bychom román o zakázané lásce, tedy příběh dvou lidí, co se milují, ale není jim přáno, ale vkrádalo by se nám tam několik vedlejších témat, dejme tomu „alkoholismus“, „strach z budoucnosti“, „vliv výchovy“, atd. 

Chodí téma okolo, ale k nám nedojde…

Nic nedělejte na sílu. Není důležité mít téma hned od začátku, co vezmete tužku do ruky. Pokud máte chuť zachytit třeba zajímavý dialog, co jste slyšeli někde na ulici nebo rozepsat příběh o postavě, která vám nedá spát, směle do toho. Po tématu se můžete ohlížet vždy.

Neměl by vás brzdit ve psaní fakt, že stále nevíte, o čem to píšete. Jen je dobré mít na paměti, že se občas při tom psaní zastavíte a o tématu si zapřemýšlíte. Časem se určitě objeví a vy ho poznáme. 

Autorka: spisovatelka a lektorka psaní Alžběta Bublanová