Jak napsat příběh, který se už stal

Vymyslet příběh úplně od podlahy, nebo se lehce inspirovat událostmi v našich životech, je zcela něco jiného než se rozhodnout sepsat paměti, jinak řečeno memoáry.  Na jednu stranu je nasnadě prostě zdokumentovat pravdivý příběh, když máme před nosem něco, co bychom horko těžko vymýšleli, na druhou stranu dát reálným událostem písemnou podobu může být docela obtížné. Takže jak na to?

O čem vaše dílo bude?

Za prvé si musíme nejdříve ujasnit, o čem chceme psát. Jasně, přeci o tom, co se stalo. Ale u této otázky zůstaňte a nějakou dobu si ji převalujte na jazyku. Protože co se tedy přesně stalo? Dejme tomu, že se rozhodnete napsat příběh vašich předků, nebo vašeho strýce či vaší osoby. Ve všech případech byste si měli určit téma. Tedy nejen samotné vyprávění, které může být poutavé právě netradičním osudem, ale ještě tam přidejte své poselství. Zeptejte se na to, o čem vaše dílo bude. A neodpovídejte si větou typu „no o mém dědovi, který se zamiloval do ženy a ta do něj, ale nemohli se vzít, tak se tajně scházeli, a pak se jim narodila moje maminka…“, ale jednoduchým heslem typu „o zakázané lásce“ nebo o „silné vůli žít tak jak chci“. Tohle vám pomůže příběh udržet pohromadě.

Zmapujte dobu a reálie

Pokud se chcete pustit do pamětí, je dobré si zmapovat dobu, o které chcete vyprávět. Protože příběh můžete od svých babiček či dědečků znát nazpaměť, ale o tom, co se přesně jedlo, pilo, jaké byly pracovní návyky, co vlastně dělali, když jim ujel autobus, a nebylo možné si vzít na pomoc chytrý telefon, jaké měli účesy a jak se oblékali, už vám tolik nepoví, pokud na to vyloženě nepřijde řeč. Stejně dobré je si nastudovat politicko-sociální zázemí, a nespokojit se jen s tvrzením „za války“, „po válce“, atd. Zkrátka pokud píšete paměti z doby, kdy jste byli ještě na houbách, je nezbytné se trochu do studií ponořit. Něco jiného by bylo, pokud byste psali román inspirovaným pravdivým příběhem, ale zasazeným do současné doby.

Zpovídejte druhé donekonečna

Teď pojďme na samotný příběh. V případě, že k němu bude zapotřebí vytáhnout z někoho pár vzpomínek, chce to čas a trpělivost. Jakou formu pak zvolíte, nyní neřešte. Jestli budete vyprávět ich-formou či e-formou nebo jestli vůbec budete psát paměti podle pravdy nebo se necháte pouze inspirovat, zatím nijak nezkoumejte. První, co musíte udělat, je posbírat potřebné informace. Tedy vyzpovídat toho, koho se paměti týkají. Tady je potřeba za lidmi chodit vícekrát. Ptát se opakovaně a nespoléhat na to, že si jednoho dne uděláme hezké odpoledne s babičkou, strýcem nebo nějakým pamětníkem z vesnice. Aby se vám člověk otevřel, musíte holt těch dnů obětovat více. Inspirací nám může být běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. „Po nějakém čase, a nikdy nevíte, kolik ho bude zapotřebí, najednou přijde onen očekávaný okamžik. Kdy nezačne vzpomínat na válku, ale na své mládí. A tenhle okamžik nesmíme propásnout,“ popisuje práci na knize Válka nemá ženskou tvář, ve které je těch pamětí trochu více a autorka pomocí výpovědí žen, co byly ve válce, nastavuje obrázek z jiného úhlu pohledu.

 Výpovědi si nahrávejte

 Další věc, která je nezbytná, je diktafon. Bez toho se vám paměti budou psát těžko. Vezměte si jen, jak se tvoří například pouhý rozhovor na dvě strany do nějakého časopisu. S diktafonem a právě volným odpolednem. Abyste vytvořili celou knihu, je fajn si vzpomínky nahrávat, a později se v nich přehrabovat, jak je libo. Na svou paměť se moc nespoléhejte. Tady totiž nejde jen o sílu příběhu, o nějakou inspiraci, o ten správný kopanec do zadku slečny múzy, aby se konečně pohnula, ale taky jde o to, že potřebujete znát i detaily, podrobnosti, různé nitky příběhu a vlastní řeč protagonistů.

Honba za detaily

 A u detailů zůstaneme.  Jak jsem zmínila, je nutné si něco zjistit o době, o které chcete psát. A nejde jen o ty velké dějiny, ale i drobné detaily. A to jak detaily, které se týkají oné doby, jak jsem psala, musíme holt vědět takové ty nepatrné reálie, které se od současnosti liší. Ale také mám na mysli detaily příběhu vašich hrdinů. Co se jim honilo hlavou, jak trávili den, jaký měl vztah k dalším postavám, atd. Právě detaily dodají příběhu ten správný šmrnc.

Psaní podle pravdy

Memoáry můžou být psány podle pravdy nebo si je autor může zcela vymyslet. A když  budeme psát podle pravdy, musíme napsat vše, jak se stalo? Ano i ne. Pokud budete psát například paměti nějaké slavné osoby, tak bych se do lhaní moc nepouštěla. Jestli vás poprosí dejme tomu Lucie Bílá, abyste sepsali vše, co se v jejím životě odehrálo, bylo by hodně neprofesionální psát, že se vdávala v osmnácti a měla pět dětí, a argumentovat tím, že se vám to do příběhu tak nějak hodí více. Pokud chcete sepsat příběh vaší rodiny, která je vlastně pro čtenáře anonymní, tak tam si můžete ledacos přikrášlit.

Zaměřte se na „proč“

A tím se vlastně dostáváme k důležitému bodu. Tedy proč paměti píšeme. Jestli je chceme sepsat proto, že jde o opravdu neobvyklý příběh, a vlastně je tak trochu jedno, kde se stal, komu se stal, jen si chceme vypůjčit ten děj, tak si to měňte, jak chcete. Pokud ale máte potřebu zdokumentovat určitý časový úsek na určitém místě, tedy chcete napsat dějiny vaší rodiny ve vaší rodné vesnici, chcete si tak trochu hrát na dějepisce a sepsat historii, s fantazií šetřete. Ale nepatrné detaily typu „babička se dívala z okna a hlavou se jí honilo vše, co jí řekl“, byť se ve skutečnosti dívala do hrnce s rajskou, si můžete dle libosti vymýšlet.

Pro koho píšete?

Neopomeňte vaši čtenářskou základnu. Od to se také ledacos odvíjí. Píšete proto, že chcete svůj román vidět na pultech každého knihkupectví nebo plánujete udělat stovku výtisků a tu pak rozdat ve vaší rodné obci? Kdo ví, třeba i kniha, která je původně určena pro úzký okruh čtenářů, si jednou najde cestu i k dalším zájemcům.  Není totiž pravda, že příběh vaší babičky bude zajímat jen vaši rodinu a pár přátel. Ale záleží na tom, jak to napíšete. Jestli se spokojíte s tím, že je to prostě dobré, protože je tam pár vtipných hlášek od dědy, kterého tak nějak ve vašem okolí znají všichni, a proto že je tam ten silný příběh pratety, který vás coby rodinu nepřestane dojímat, a nebudete se trápit tím, že tam máte špatně vystavené zápletky, nepravděpodobné dialogy a hromadu pravopisných chyb, tak je více než možné, že tyto paměti budou kolovat jen ve vaší rodině.

Autorka: Alžběta Bublanová, spisovatelka a lektorka psaní

Jste na začátku psaní svých pamětí, a potřebujete pomoct, nakopnout nebo na text odborně mrknout a posunout dále? Vyberte si jeden z kurzů tvůrčího psaní a začněte ještě dnes!