Dokážu příběh žít naplno

Zuzana Holčíková, mladá česká spisovatelka, redaktorka a pedagožka, vydala dva romány – „Zůstávám tu pro tebe“ a „Hra na druhou“. Na rok 2021 připravuje k vydání další knihu, tentokrát trochu jiné povídky, celý soubor nazvala příznačně „Za sklem“.   

Studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor bohemistika, od roku 2018 je spisovatelkou na volné noze. Je členkou Severočeského klubu spisovatelů.

Vydala jste zatím dva romány a oba představují silné příběhy. Kde berete inspiraci? 

Obecně – vztahy jsou a vždy budou tím, co hýbe světem. Takže když napíšete příběh o silném, nevyváženém vztahu, který ještě k tomu nedopadne úplně dobře, sice zariskujete, protože lidé moc nechtějí číst smutné konce, ale odlišíte se. A já jsem toho názoru, že být odlišný autor – jiný – dnes znamená propustku do světa větší pozornosti. 

Inspiraci nabírám všude kolem, vdechuji to postupně, ale nekoukám moc daleko, většinou jsou to záležitosti a podněty, které nějak zasáhly do mého života, někdo blízký je částečně prožil nebo se s nimi potkám takzvaně tváří v tvář. A v mém případě je to pak to nejlepší, co se mi mohlo stát. Jsem totiž autor, který píše převážně v ich-formě. Dokážu pak příběh žít naplno a přesvědčivě, tak jak ho žije můj hlavní hrdina. 

Vaše knihy jsou romanticky laděné. Vy sama jste romantička?

Jsem pravý opak romantičky. Vidím spíš všechno až příliš realisticky a občas i dost skepticky. Romantičtí hrdinové jsou spíš takovou mou spisovatelskou maskou, abych do té reality nepadala hned rovnýma nohama. Jsem totiž přesvědčená o tom, že jakékoli ztvárnění romantiky trvá jen na chvilku, nebo je to právě velmi dobrý námět do knihy, který si vždy přitáhne svůj okruh čtenářů. Romantika, erotika se četla a číst bude. 

Co podle vás dnešní čtenář chce číst? 

To je těžké říct. Existuje široké spektrum žánrů a čtenáři během života „chutě“, co si přečíst a zamilovat, mění. Myslím také, že díky tomu, jaké množství knih dnes vidíme na pultech knihkupectví, jsme si čtenáře dost rozmazlili a je to jako česat psa proti srsti, nebo jít proti proudu – z pohledu autora. Sice můžeme psát jak zběsilí, ale to, zda se dočkáme nějakého zadostiučinění, vám nikdo nezaručí. Je důležité nemít velká očekávání. Překvapení pak může být opravdu překvapujícím.  

A co lidé dnes chtějí číst? Na to je vlastně jednoduchá odpověď. Lidé vždycky četli nešťastné příběhy se šťastným koncem. Nevím, proč to tak je, ale to se myslím jen tak nezmění. Štěstí i neštěstí jsou pojítkem k reálnosti. Možná proto.  

Je těžké se na poli české literatury prosadit? Jak pracujete na propagaci? 

Ano je a nesmírně. Pro mě i osobně. Zmínila jsem se o tom částečně již v předchozí odpovědi. Když jsem začala psát první knihu, vůbec jsem takhle neuvažovala. Prostě jsem psala a psala, vlevo dole na monitoru mi nabíhala čísla s počtem slov, a pak jsem si v jedné fázi řekla, že vlastně nemám název, že bych si to mohla nechat v místní tiskárně nějak přetisknout aspoň na bílý papír, aby to pro mě hezky vypadalo. No a pak, když jsem si z tiskárny nesla stoh papírů, uvědomila jsem si, že si vlastně domů odnáším svou první, úplnou knihu a že by si zasloužila lepší obal a měl by si jí přečíst i někdo jiný než má rodina a nejbližší přátelé.

Jenže pak přišla na řadu právě ona propagace, která k tomu samozřejmě patří, je to důležitá nezbytnost – vaše kniha, vaše tvorba, vynaložené úsilí a strávený čas, si přece zaslouží pozornost! Já se s tím však peru dodnes. Nejsem dobrý propagátor, cítím respekt, strach a nejistotu, špatně se odvažuji do tohoto světa dravců a sebevědomých jedinců vstupovat. Je to boj, ale snad se to postupně zlomí a já budu s každou další knihou o jeden schůdek výš.  

Popíšete mi ve zkratce, jak probíhal proces od poslední tečky vaší první knihy až k vydání? 

To jsem vlastně už také „nakousla“ v předchozí odpovědi.

Takže se nechci opakovat. Jen snad doplním – zvednout telefon, namačkat číslo a zavolat do nakladatelství mi také chvíli trvalo, jenže jsem pořád koukala na tu kupičku papírů, která se stala tím prvním, pro mě dokonalým rukopisem, že jsem ji tam nemohla nechat jen tak ležet.

Hned první reakce mě posadila zpátky na zadek, ač jsem předtím nervózně přecházela od jedné stěny ke druhé: „Jen to pošlete, my se na to podíváme. A když se vám dlouho neozveme, ozvěte se za měsíc sama. Víte, co nám toho denně chodí…“

Ještě ten den odpoledne mi volal sám šéf nakladatelství Petrklíč a řekl mi: „Píšete dobře, paní Holčíková, čte se to dobře, my vám to vydáme.“

A pak to teprve celé začalo. Pro mě naprosto nová etapa, role, zkušenosti.

Smlouva, sazba, návrh obálky, další korektury, anotace, ladění a dolaďování. Nekonečný proces, protože i tady se to setkalo s kouskem mé povahy. Jsem šílený perfekcionista. A stejně bych, když se na to zpětně podívám, udělala některé věci jinak. Je to stejné, jako když dostavíte dům, nakonec se vám líbí úplně jiný a vy máte chuť, ale nemáte už sílu ani prostředky to přepracovat. 

Nyní budete vydávat třetí knihu. Je něco, co budete dělat jinak než u knihy první? Něco, co vás poučilo a nynívíte, jak na to jít správně? 

Já bych to odvážně připodobnila k dětem. Každé je jiné, každé se narodilo s jinými povahovými rysy, charakterem, schopnostmi, nadáním… Každé musíte do života připravit jinak. Podobné je to i s knihami. Každá si od začátku sice žije svým životem, ale vy jste ti, díky kterým se narodila, vy ji můžete ukázat směr, posadit do vlaku a poslat na místo určení – ke svým čtenářům, jež si má v budoucnu najít. Vztah autora ke každé knize je jiný a proto jedinečný. Každá kniha, stejně jako každé dítě, si zaslouží tu nejvyšší pozornost a péči. A já si vždycky akorát řeknu: „nebudu opakovat chyby“. To je pro mě zásadní, když posílám svou tvorbu do světa a snad se mi to daří…

Chcete se pustit na spisovatelskou dráhu? Vyzkoušejte naše kurzy tvůrčího psaní.

Už píšete a nevíte, jak se prosadit na literárním poli? Přihlašte se na webinář Autorský profil: jak dát o sobě vědět