Alena Mornštajnová patří mezi nejčtenější české autorky, a není se čemu divit, její knihy jsou plné silných příběhů, a kromě toho opravdu umí vyprávět. Položili jsme jí pár otázek a potěšilo nás, že se rozpovídala. Přečtěte si, jak Alena Mornštajnová pracuje a jaké volí způsoby vyprávění.
Vy hodně kombinujete ich- formu a er-formu. Proč tomu tak je? Říkáte si dopředu, jakou formu si vyberete, nebo to jde tak nějak samo?
Většinou v knihách používám obě formy vyprávění, ich-formu možná ještě častěji, protože první osoba umožní lepší vyjádření pocitů vypravěče, jeho úhel pohledu a názory. Er-forma – nebo-li takzvaný vševědoucí vypravěč, může vyprávět o věcech, o kterých postavy románu nevědí. Vypravěč v první osobě se vyskytuje ve všech mých knihách (kromě románu Hotýlek).
Vy ale s formami pracujete opravdu dobře, nejde jen o jejich střídání, respektive není er-forma jako er-forma, existuje několik druhů.
Ano, jsou tam momenty, kdy se postava románu v některých kapitolách stává vševědoucím vypravěčem, ale přesto to není čistá er-forma, protože v tom případě moji vypravěči vždy vkládají do líčení příběhu i svůj pohled na věc, nikdy nejsou úplně nezaujatí. Vyprávějí třeba i o tom, jak konání jiné postavy ovlivnilo právě jejich osud, a to citově zabarveně, což by u všeobecného vypravěče nebylo tak silné.
Musím ale zdůraznit, že píšu hodně intuitivně a v mnohém se odchyluji od původní promyšlené podoby příběhy. Stalo se mi, že jsem během psaní měnila i vypravěče.
Je fascinující, jak dokážete psát o věcech, událostech, kterými jste neprošla. A přitom to zní tak autenticky. Jak se připravujete na samotné psaní? Kde berete ty příběhy? Jak si kontrolujete, jestli tam nejsou historické nesrovnalosti?
Příprava, načítání a rešeršování představují polovinu práce na vzniku mých knih. Příběhy ke mně přicházejí samy, stačí se rozhlédnout kolem sebe, ale reálie a historické souvislost je potřeba nastudovat. Něco dohledávám i během samotného psaní. Snažím se být přesná a důsledná i v maličkostech, ale samozřejmě někdy mě v nakladatelství požádají, abych něco překontrolovala i z jiného zdroje.
V jednom rozhovoru jste řekla, že pro vás není problém si stoupnout před lidi a mluvit o svých knihách. To vám závidím, většina spisovatelů jsou introverti a stydí se a nedokáží o svých knihách mluvit. Jak moc je podle vás důležité naučit se mluvit o svých textech?
I já jsem spíš introvert a potřebuji své chvíle klidu a samoty, ale několik let jsem učila, takže besedy pro mě skutečně nejsou problém. Mám ráda lidi, chci s nimi být a věřím v ně, a to je podle mě dost důležité. K lidem, kteří přicházejí na moje besedy, přistupuji jako k přátelům, kteří se se mnou chtějí setkat a popovídat si se mnou. Určitá odezva je pro spisovatele určitě důležitá, ale nemyslím si, že by autor měl dál své texty nějak vysvětlovat a rozebírat. Každý čtenář čte text svýma očima – tedy na základě svých vlastních životních zkušeností, prožitků i povahy, filtrem svého života. I proto různí lidé upřednostňují různé knihy, a tak nikomu nechci vnucovat svůj pohled na věc.
Připravila: spisovatelka a lektorka psaní Alžběta Bublanová