Válí se vám v šuplíku rozepsané romány, stokrát seškrtané povídky a deníky s nápady? Pokud sníte o knížce v regálu v tom největším knihkupectví, s pěknou obálkou, kterou můžete otevřít, čichnout si k ní a říct „páni, to jsem napsal(a) já“, přestaňte jen snít, a udělejte zásadní krok k vydání vaší knihy. Tedy napište ji. Jde to a jak začít?
Abyste mohli psát, musíte vědět, o čem chcete psát. Spontánní psaní samozřejmě není zakázáno, ale dříve či později si téma budete muset určit. Spisovatelka a lektorka psaní Alžběta Bublanová ví o tom své: „Vědět o čem chcete psát je základní předpoklad spisovatele. Neříkám, že to musíte hned vědět, jakmile se pustíte do první věty. Jestli vás popadne psací amok, tak pište a netrapte se tím, že vlastně nevíte co. Po několika stranách se však zastavte a určete si, o čem budete dále psát.“ Když budete vědět, o čem píšete, máte mnohem větší šanci, že knihu dokončíte, než když budete spoléhat na spontánní psaní.
A jste u toho, co nikdo, tedy téměř nikdo, nemá rád. Psaní osnovy. Sice zhruba víte, o čem se chystáte psát, ale že byste to dokázali vyjádřit v několika bodech? Dokážete. Je to jednoduché. Stačí si ke každému bodu v jedné větě říct, co se v daném úseku stane. Tedy nepište životní fáze typu „studium na vysoké“ či „manželství“, ale pojmenujte děj, vymyslete zápletku, jen tak může osnova fungovat. A nebojte se z ní pak uhnout, dělají to všichni spisovatelé. Psaní je proces, a tak je možné, že se příběh vyvrbí jiným směrem, ale vždy si to nové napište do osnovy a zamyslete se nad tím, jestli to jako celek funguje.
To, jestli budete psát v ich-formě, tedy v první osobě, nebo v er-formě, v osobě druhé, si tak nějak psaní řekne samo. Málokdy o tom přemýšlíte. Prostě víte téma, máte osnovu i postavy, tak začnete. Nenapadne vás psát jinak, než jak začnete. Je ale dobré vědět, že se pro formu vyprávění můžete rozhodnout. Pak je důležité držet styl. Obě formy můžete i různě střídat a hrát si s nimi, ale vždy tam musí být záměr. Nikoli omyl. Tedy to, že zapomenete, v jaké formě píšete, a střídáte je nahodile, bez většího smyslu. A jakou formu tedy vybrat? Záleží na vás. Ich-forma je osobitější, ale u er-formy může být vypravěč vševědoucí. Pokud vám jde vnitřní tok myšlenek, jděte do ich-formy. Jestli jste více analytičtí, vyzkoušejte er-formu.
Postavy jsou nejdůležitější součástí celého příběhu, protože postavy vytváří emoce. A emoce jsou tím důvodem, proč čtenáři chtějí číst. Takže se s postavou mazlete. Představujte si ji, žijte s ní. Určitě si o ní napište několik slov. Jaká je, co má ráda, co dělá, a pokud píšete román, tak se zamyslete nad tím, jak se promění, kam na konci knihy dojde. Někam dojít musí, jinak bude čtenář zklamaný, a na vaše knihy se bude v knihkupectví prášit. Nezapomeňte na postavy vedlejší, i u nich si udělejte pár poznámek. Mějte na paměti, že si postavy občas dělají, co chtějí. Nemusíte se držet své původní představy o postavách, dovolte jim volně dýchat a žít.
Dialogy jsou těžké. Opravdu těžké a na celém to psaní jedno z nejtěžších. Za prvé to chce mít zkušenosti. Poslouchat a poslouchat, ať máte představu, jak mluví různé sorty lidí a za druhé to chce vědět, že literární dialog je jiný než reálný. I když ho máme odposlouchaný. Dilaog je kratší, výstižnější a ráznější. Také musíte umět dobře balancovat mezi tím, aby dialog byl uvěřitelný, tedy zbytečně nevysvětlovat, a mezi tím, aby z toho aspoň něco čtenář pochopil. A poslední věc: zkuste přímé řeči psát tak, aby bylo zřetelné, kdo to řekl, aniž byste si museli pomáhat takovými těmi věty typu „ona řekla nebo zasmála se.“
Dopsali jste poslední větu a nalíváte si šampaňské… Hotovo však zdaleka není. Teď teprve začne ta pravá dřina. A sice vše po sobě přečíst a být ke svému dílu kritičtí. Čtěte pozorně. Jakákoli pasáž vás začne nudit, pryč s ní. Spolkněte pýchu a přestaňte si myslet, že jste vychytali vše, co by mohlo být nejasné, a dejte to přečíst svému beta čtenáři, tedy někomu, kdo nezaujatě řekne, jestli celý text funguje nebo ne. Je dobré mít betačtenářů několik anebo se porozhlédnout po dobrém jazykovém redaktorovi.
A je tu poslední krok. Málokterý autor se spokojí s tím, že má dopsáno a své dílo uchová v šuplíku. Je jasné, že každý autor chce vidět svou knihu vydanou. Takže začíná další práce – jak knihu vydat. Zkuste své vymazlené dílo poslat nejdříve do těch největších nakladatelství. Napište anotaci, tedy o čem vaše kniha je, a pak si určete cílovou skupinu. Podle toho si nakladatelé, kteří nemají čas číst každý rukopis, co přijde, vybírají, jestli dílo vůbec otevřou.
Neodpověděli vám z nakladatelství? Většina nakladatelů neodpoví, protože opravdu nemají čas anebo se jim nehodíte do edičního plánu, což jim věřte. Nakladatelé mají svůj plán a nemohou si jen tam mýrnyx týrnyx vydat něco, co se jim nehodí a o čem neví, jestli jim vydělá. Pak začněte posílat své dílo malým nakladatelům. Nemají sice tak rozvinutou distribuční síť, a někteří chtějí finanční spoluúčast, ale je to pořád lepší než šuplík.
Vzhledem k tomu, že malí nakladatelé nemají prostor pro marketing a opravdu nemohou upoutávku na vaše dílo vylepit vedle jezdících schodů v metru, je to na vás. V dnešní době sociálních sítí to není zase tak složité. Kromě toho jsou nakladatelé, kteří tak nějak počítají s tím, že si reklamu zajistíte sami. Například Pointa vám dílo vydá poté, co si vybudujete základnu fanoušků, kteří si dílo předkoupí. Pak je ještě ve hře e-knihy či vydání na vlastní triko. A tady je práce s marketingem více než nutná.
Myslíte vydání své knihy stále vážně? Pokud ano, podívejte se na naše spisovatelské předplatné. Získáte zpětnou vazbu lektorky psaní a spisovatelky Alžběty Bublanové, která vydala již tři knihy a napsání knihy bude více představitelné.