Tvůrčí blok bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát

Čím déle se věnujete psaní, tím se prokazatelně zvyšují vaše šance na literární úspěch. To platí i pro naši absolventku Autorského klubu Petru Čekalovou, která se psaním začala před třemi roky. Ze své cesty neuhnula i přes osobní a tvůrčí krize, a letos si můžete přečíst její povídku v Adventním kalendáři povídek nakladatelství Brk.

Petro, jak dlouho píšeš?

Pravidelně jsem se začala psaní věnovat před třemi lety. Tehdy jsem začala chodit na svůj první kurz tvůrčího psaní. Ale svou první povídku jsem napsala asi ve dvanácti letech.

Chtěla jsi vždycky psát?

Ke psaní mě to vždy táhlo. Cítila jsem, že tam je moje pravé já. Jako dítě jsem jásala, když nám ve škole zadali za domácí úkol slohovku. Dále v dětském věku a dospívání jsem si psala různé šuplíkovky. Jednu z nich mám doteď z nostalgie schovanou na původním papíře a psanou perem. Tehdy v dětském věku, ale i poté s mojí první prací po maturitě jsem neměla odvahu pomýšlet na to, že by mou práci někdo další kromě nejbližších přátel četl.

Co tě na psaní nadchlo?

Že mohu být sama sebou a vyjadřovat se způsobem, jaký je mi v životě nejbližší. A také, že skrz psaní mohu ukazovat světu témata, o kterých lidé moc nechtějí mluvit nahlas. Když si pak o takovém tématu přečtou, vidí, že na to nejsou sami.

V jaké chvíli jsi začala své psaní brát vážně?

Během mého prvního kurzu tvůrčího psaní. Byla v něm pravidelnost, co se týče setkávání a pak do toho přišel covid. Se setkáváním byl utrum a strašně mi to chybělo. Neměla jsem si s kým o psaní povídat, nepřicházely nové informace o tom, jak se zlepšovat ve psaní, nedostávala jsem zpětnou vazbu na své texty. Bylo mi to opravdu líto a cítila jsem se, jako kdyby někdo ze mě vytrhl kus mě samotné. Začala jsem tedy vyhledávat možnosti, jak si to všechno nahradit. Ještě více jsem se zakousla do psaní svých povídek a hledala možnosti online výuky tvůrčího psaní.

Kurz jsem sice pak dochodila, ale autorské čtení a celý jeho program, které mělo slavnostně kurz zakončit, se kvůli další vlně covidu a lockdownu nekonalo. Přišlo mi to hrozně nefér a já to těm svým povídkám nemohla udělat. Texty jsem dokončila, a když se podmínky kulturních akcí začaly rozvolňovat, uspořádala jsem sama autorské čtení. Byla to pro mě tenkrát velká meta a já byla strašně nervózní. Ale taky strašně šťastná.

Povídky nakonec nezůstaly ležet v šuplíku, program se povedl a v sálu bylo plno. Pomohli mi také přátelé a přítelova rodina. Kamarád udělal ke každé mé povídce fotografii a ty jsme pak vystavili na autorském čtení. Přítelova rodina mi pomohla s organizací akce a vytvořili hudební část programu. Aktuálně, rok poté vyšla úplně poprvé knižně moje první povídka u Nakladatelství BRK.  Nečekala jsem to a jsem za to moc vděčná.

S jakým mýtem o psaní ses setkala a jaký máš na něj názor teď?

Že když vydáte knihu, máte vyhráno. Tím to začíná. A také v dnešní době nestačí jen umět dobře psát, ale autor se musí snažit hodně propagovat sám sebe. Nejlépe ještě před tím, než knihu vydá.

Co podle tebe autor potřebuje, aby uspěl v psaní?

Houževnatost, píli, nebát se a jít do toho a psát srdcem.

Co máš v plánu?

Mám v plánu rozšířit své povídky, které jsem tehdy představovala na svém autorském čtení a vyslat je do světa. Dodělat novou povídku, kterou chci napsat se zatím nejdelším rozsahem a poslat pár textů do literárních soutěží.

S jakou největší překážkou v psaní ses potýkala a jak jsi to vyřešila?

Se strachem. Uvědomila jsem si, že strach mi nic dobrého nepřinese, když mě ochromí v mé touze psát a dělit se o to s ostatními. Přišla bych sama o sebe. Druhá překážka nastala, když jsem prožívala svoje nejhorší období v životě a já se bála jít ve psaní do hloubky. Bála jsem se, co sama v sobě najdu. Nastala odmlka ve psaní. Trápila jsem se tím, že nedokážu napsat ani jednu větu. Po několika týdnech jsem to pustila, nechala to být, nesnažila se ze sebe vydolovat slovo. Po dalším měsíci tvůrčího mlčení to najednou přišlo. Moje tělo si o to řeklo samo. Vzala jsem tužku, papír a psala. Šlo to samo. Tenhle tvůrčí blok, který trval tři měsíce, bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Takže netlačím na sebe, neproklínám se, že jsem dva týdny nic nenapsala.

Jistá pravidelnost je při psaní důležitá, ale poslouchám svůj vnitřní hlas. Když cítím, že mi to teď nepíše, nejdu proti srsti. Tvůrčí blok si vyplním jinou činností, která mě baví a naplňuje. Navštívím kulturní akci, jdu na procházku a nechám myšlenky proudit svým tempem nebo doma dělám jinou kreativní činnost.

Jakou radu bys měla pro ty, co právě začínají?

Ať se nebojí být sami sebou ve psaní i v cestě, kterou by se jejich psaní mělo ubírat. Ať své texty směle ukazují, sdílí je, pracují na nich a nezapomenou důvod, proč to vlastně všechno dělají.

O Petře

První povídku napsala ve svých 12 letech, ale pravidelně se tvůrčímu psaní věnuje od roku 2019. Tehdy navštívila svůj první kurz tvůrčího psaní. Napsala několik povídek a v listopadu 2021 uspořádala autorské čtení v Mladé Boleslavi, kde je prezentovala jako ucelený soubor kratších povídek pojmenovaných Duše. Ke každé povídce vznikla fotografie, které byly k vidění na akci a jsou dostupné facebooku i Instagramu Petry.

Z události vznikla reportáž na regionální televizi První boleslavská a také na webových stránkách www.mladaboleslav.cz. Soubor povídek nebyl dosud vydán, je to ale v plánu. Aktuálně, rok po představení povídek Duše, vyšla úplně poprvé knižně povídka u Nakladatelství BRK ve sborníku Adventní kalendář povídek: Kdysi v zimě. Texty ráda sdílí s dalšími nadšenci pro psaní a ráda se obohacuje zkušenostmi a novými myšlenkami na spisovatelských workshopech.

Živý rozhovor si můžete pustit v naší spisovatelské FB komunitě.