10 věcí, které vás jako autora nesmí rozhodit – část I.

Nepřítomná múza, malé děti, moc práce, pochyby, strach z odmítnutí, příliš mnoho nápadů, žárlivý manžel… Určitě přijdete i na další faktory, které vám brání v psaní.  Spisovatelka Alžběta Bublanová pro vás připravila seznam možných důvodů a pár rad k tomu, abyste se od psaní nenechali odradit. Takže čím si musí každý autor projít?

1. Ztráta inspirace

Napsali jste několik stran a najednou útlum. Marně trávíte nad klávesnicí dlouhé hodiny, ale ani ťuk. První, co vás napadne, že vyschla míza, tedy spíše múza, a že už nic dalšího nenapíšete. Napadají vás takové myšlenky, jakože vlastně vůbec žádný spisovatel nejste a že to byla jedna velká mýlka se domnívat, že byste zrovna vy mohli psát. Tohle se ale stává. Stává se to i těm největším literárním mistrům. Ztráta inspirace může přijít jednak během psaní a jednak ještě před tím, než se vůbec do něčeho pustíme. Tedy buď nám dojdou slova zrovna, když máme rozepsané dílo anebo nás nenapadne pomalu ani námět. A to i v případě, že už máme za sebou nějaká ta díla napsaná, ale nyní jako bychom už neměli světu, nebo alespoň našemu okruhu čtenářů, co říct.

Co s tím? Obojí chce čas a ochotu být sami k sobě laskaví. Tedy nijak se nebičovat za to, že to zrovna nejde. Samozřejmě, že si můžeme pomoci tím, že prostě k tomu počítači sedneme, ať se děje, co se děje, a něco ze sebe vytlačíme. Musíme ale počítat s tím, že to nebude ono. Jak říkám, chce to čas. Klidně sedejte za počítač každý večer, ono to jednou povolí. Zkoušejte to, klidně i mažte. Pak jednoho dne zjistíte, že už mazat nemusíte.

 

2. Vlastní pochyby

S tím souvisí i soudy, které nad sebou vyneseme my sami. A to i když píšeme jak mourovatí, tak si stále nepřipadáme dobří. Pak začne červíček pochybností někde vevnitř nás našeptávat, že to stejně stojí za starou bačkoru. Pochyby ale přijít musí. Podle mě přišly ke každému spisovateli na světě. Pochyby jsou zdravé do té míry, dokud nám pomáhají a dělají nás, tedy naši tvorbu lepší. Být sám k sobě kritický, potažmo k našemu dílu, je žádoucí. Jde o to, jaké to ponese ovoce. Pokud to spustí vlnu přepisování a vymýšlení nových a lepších zápletek, pak je to fajn. V případě že zaklapnete notebook a hodíte ho někam do řeky s tím, že bude jedině dobře, když už nikdy nebudete psát, tak je to špatně.

Co s tím? Naučte se se svými pochybami pracovat. Ptát se, proč je máte a co by vám mohly přinést. Vnímejte je spíše jako pozitivní ukazatel, že v něčem děláme chyby. Je jednoduché to odbýt tím, že prostě na psaní nemáte buňky. Ale pusťte se tou trnitější cestou, kdy si budete muset přiznat, že něco můžete zlepšit. A hlavně pryč s těmi pochybami, které vám našeptávají, že na to nemáte.

3. Nepochopení

Být spisovatel možná zní romanticky. Ale málokdo se stane spisovatelem přes noc. A se vší tou parádou, o které sníme. Tedy to, že se po našich knihách v obchodech jen zapráší, budou přeloženy do několika světových jazyků a filmoví tvůrci budou stát frontu na práva váš román zfilmovat. Takže zpátky na zem. Být spisovatel znamená někde v čase, který většinou nemáme, se pokoušet psát něco, o čem nevíme, jestli bude vůbec někdo číst. Pak k tomu musíme připočíst i situace, kdy své rodině doma oznámíme, se vší troufalostí, že na chatu s nimi nejedeme, ale že se pokusíme volný víkend využít k tomu, abychom psali. A vrcholem všeho je, když nabouráme rodinný rozpočet, protože nakladatel nám knihu vydá, ale pouze s naší finanční spoluúčastí. Tak tohle je prostě na leckoho příliš, obzvlášť na ty jedince, co striktně rozdělují práci a zábavu. A pokud říkáte, že pracujete na románu, dlouhé večery, týdny a měsíce a najednou ještě máte platit za to, aby vám to vydali, když by to přeci mělo být obráceně, tak to prostě rozhodí i milujícího partnera.

Co s tím? Vzít si umělce. Tedy, jestli máte ještě před svatbou. Jinak musíte vysvětlovat a dávat příklady. A stýkat se s lidmi, kteří také píší. Nebo s nimi být alespoň v kontaktu, klidně přes skupinu na sociální síti. Zkrátka najít někoho, kdo vás pochopí, protože doma vás s největší pravděpodobností nikdy nepochopí. A tak musíte něco přinést na oltář. Dělat kompromisy. Vy si budete psát, váš muž si koupí auto. Vy pojede na tvůrčí víkend, váš muž na lyžovačku. I úspěšní spisovatelé nějak začínali.

4. Nedostatek času a nemožnost psát v momentě, kdy přijde inspirace

Pokud nejste spisovatel z povolání, tedy pokud se neválíte doma na gauči s tím, že jediné, co se po vás chce, je psát, tak určitě znáte ty chvíle, kdy to přijde, kdy víte přesně co psát, kdy vás políbí múza, ale vy sedíte v práci nebo někde trajdáte venku s uřvaným kojencem v kočárku. Tyhle muka zná hodně tvůrčích lidí. Nemožnost psát právě ve chvíli, kdy by se to psalo vlastně samo, je opravdu k vzteku.

Co s tím? Tak samozřejmě notýsek vždy a všude sebou. Ale chápu, že vám asi nestačí si napsat jen pár poznámek, protože jste právě chytli slinu, a potřebujete psát a psát. Pak si zkuste zapamatovat, co vás do toho tvůrčího rauše dostalo. Zkrátka nějak vysledovat, kdy se vám píše nejlépe. Například se tak probudíte a psalo by se to a psalo. Ale vy musíte nachystat snídani pro vaše ratolesti, vyprovodit je do školy a spěchat do práce. Přizpůsobte se tedy tomu. Nepište večer, kdy horko těžko ze sebe vyplodíte pár řádků, ale jděte raději brzo spát a ráno si přivstaňte. Sledujte také to, co mohlo být spouštěčem vaší múzy. Muzika nebo procházka parkem? Neříkám, že to funguje vždy, ale časem můžete přijít na to, že při něčem myšlenky přichází samy.

 

5. Ztracení se ve vlastním textu

Píšete jak o život, ale pak nevíte ani čí jste, natož vaše postavy. Zkrátka jste ztratili všechny souvislosti a nevíte, jak váš příběh začal, co jste vlastně tím vším chtěli říct a unikají vám i drobné detaily, jako je roční období, kolik je vlastně vašemu hrdinovi let a zapomínáte na vedlejší postavy.  Ztratit se ve vlastním díle je docela snadné a moc tomu nepomáhá i to, že píšeme sporadicky, kdy čas a povinnosti dovolí.

Co s tím? Kromě toho, že si na začátku napíšete osnovu, musíte ji stále obměňovat. Postavy i příběh se vyvíjí samovolně. Na vás je pak veškerou změnu zaznamenat. Při psaní delšího textu je nezbytné vést si deník, kde si budete psát nejen děj, ale vztahy mezi postavami, jejich charaktery a odkud kam směřují. Pokud se i tak ztratíte, přečtěte si vše, co máte napsáno a napište si stručnou strukturu, která vás povede dál.

Dřímá ve vás spisovatelská múza a bojujete s výše uvedenými bloky? Naskočte do Autorského klubu, kde své bloky proměníte v silné stránky!

Přečtěte si druhou část článku tady.