Psát upřímně, ale zároveň vědět, že to bude někdo číst

Autorka Marie Doležalová v kurzu psaní

Marie Doležalová je nejen herečkou a moderátorkou, ale i úspěšnou blogerkou a její kniha Kafe a cigárko dostala pozitivní hodnocení jak ze strany veřejnosti, tak i z odborných kruhů. V roce 2015 obdržela cenu Magnesie Litery. Přispívala i do časopisu Reportér. Kdo před pár lety sledoval televizi, jistě mu neušlo vítězství v taneční soutěži StarDance. Dneska se s Maruškou potkávám a zajímá mě, jak to s psaním má, co připravuje a co by sama poradila těm, co píší…

Jak se vlastně z blogu Kafe a cigárko stala kniha?

Nikdy jsem si nemyslela, že vydám knihu. Zatoužila jsem psát na internet. Došlo mi, že mám za těch deset let fungování mezi herci a hraní dost zážitků, a že zkusím napsat tři čtyři články, a když to dokážu, založím blog. S psaním jsem pokračovala a témata pořád byla. Zhruba po pěti měsících se mi ozvala nakladatelka z Ostravy, že uvažuje o tom, že by ten můj blog vydala. Měla jsem velkou radost, ale tehdy jsem jí řekla, že materiálu ještě není dost, ať mi dá čas, a pokud se mi podaří psát jeden rok v kuse, tak to vydáme.

Mezitím přišla nominace na blog roku. Výhrou byly peníze na vydání knihy. V únoru jsem ještě dostala cenu Magnesie Litery. A to bylo jasný. Peníze jsem přihodila nakladatelce, a vydání už byla hotová věc.

Blog Kafe a cigárko jsi psala dlouho, udržovala jsi nějakou disciplínu?

Ráda si čtu blogy, a vždycky mě rozčiluje, že nikdy nevím, kdy tam mám jít, aby tam byla nová věc. Pro svoje čtenáře jsem chtěla, aby věděli, že ve čtvrtek budou mít nový článek. Čtvrtky jsem tedy plnila, měla jsem nachystané aspoň další tři články v adminu. Nesnesla bych, aby tam v ten čtvrtek nic neviselo. Dařilo se mi to rok, pět let by bylo asi k nesnesení.

Autorka Kafe a cigárko v kurzu tvůrčího psaní

Ozývali se čtenáři, komentovali ti články, a třeba i to, jak píšeš?

Hodně. Překvapilo mě, že mi lidi psali různý vzkazy. Můj tehdejší přítel mi poradil jednu věc. Já jsem tenkrát neodpovídala na ty vzkazy, a on mi říkal, že když mám blog, měla bych odepisovat. Začala jsem tedy odepisovat, a mělo to neskutečný dopad v tom, že ty lidi si uvědomili, že to čtu a že tam jsem, a najednou se vytvořila strašně hezká atmosféra. Občas mi lidi psali, co jim to třeba připomíná, co se jim líbí, dávali mi zpětnou vazbu. Pak jsem ale věděla, že se tím lidi bavěj, a je to pro ně vtipný a já si uvědomila, že už se snažím psát na zakázku pro ně, a snažím se být vtipná tak, jak očekávaj, a zjistila jsem, sakra, to přestává fungovat. Vždycky, když jsem napsala článek, který byl pro čtenáře, tak nebyl dobrej. Takže jsem si každej tejden musela připomínat, že to píšu pro sebe. Psala jsem pro sebe, a teprve když jsem to napsala a přečetla jsem si to, pak jsem si řekla, jo, tohle chci, aby šlo ven.

Psala jsi o světě, který znáš. Troufla by sis psát o něčem, v čem se sama nepohybuješ?

S myšlenkou na smyšlený příběh si pohrávám dlouho. Ráda čtu a obdivuju lidi, který uměj psát příběhy. Je to můj sen. Zjišťuju, že to, co mi zatím funguje, je spíše reportážní psaní. Vždycky to musím být já, Maruška, jako vypravěč. Teď jsem dokončila další psaní, který bylo úplně z jinýho světa – moje vzpomínky na dětství, babičky, dědečky, takový rodinný příběhy, který jsem posbírala. A znovu jsem zjistila, že mi jde vyprávět, protože to jsem já, kdo vypráví.

Zkoušíš psát i jako jiná postava?

Zkouším. Jsem ale perfekcionista. Když už hraju, potřebuju hrát tak, že vím, že takhle je to za mě správně. A když píšu, potřebuju, abych s tím byla spokojená. S Kafem a cigárkem jsem spokojená byla. Chtěla jsem, aby si to lidi přečetli. S psaním v er-formě spokojená moc nejsem, a velmi často tomu sama nevěřím, pak mě ani nebaví na takovém příběhu pracovat… Kdežto u článků, který píšu jako já, ty mě prostě baví. Baví mě to i probírat a vylepšovat.

Kromě er-formy ještě v psaní s něčím bojuješ?

Největší problém mám s tím najít správné téma, zvlášť když píšu reportážním stylem. Dokud nenajdu to, o čem chci psát, nejsem schopna psát. Proto začalo Kafe a cigárko a taky proto skončilo. Najednou jsem už neměla nic, o čem bych se mohla vyjadřovat. Člověk si musí spíše k námětu přijít sám a musí ho inspirovat. Pak se to i jinak čte, a čtenář to cejtí.

Co ti psaní vůbec dává?

V herectví musím čekat na úkoly, které dostanu a které musím plnit podle představ jiných lidí, ale psaní mě baví v tom, že téma si můžu zvolit sama a že v tom jsem úplně sama a nejsem závislá na někom jiným. Můžu si vybrat, kdy budu psát, o čem budu psát, kolik času budu psát. Cítím, že je to kanál, kterým se ráda vyjadřuju. Když jsem psala Kafe a cigárko, začala jsem se vyjadřovat i k odvážným tématům, sice jenom kolem herectví, a zároveň jsem zjistila, že v psaný formě mě to baví, formulovat svůj názor, stát si za ním…

Myslíš si, že je pro začínající autory cesta ,,psát pro sebe”?

No, já jsem začala psát, když už jsem byla vycepovaná mediálním světem, byla jsem zvyklá dávat rozhovory, mluvit před publikem, byla jsem naučená, jak diváky zaujmout. Takže jsem sice psala pro sebe, ale zároveň jsem byla svým povoláním naučená, že mám nějaký publikum. Myslím, že to je dobrá rada pro začínající lidi, co píšou, aby psali to, co je pro ně důležitý, ale zase na druhou stranu, někdo může pojmout tuto radu tak, že bude psát věci, když to řeknu natvrdo, který nebudou nikoho zajímat. Je to o tom balancovat, psát sice upřímně, ale vědět, že to bude někdo číst.

Zdroj: iDnes

Jak píšeš? Spontánně a bez škrtání nebo každou větu zvažuješ a text přepisuješ?

Já když už škrtám, tak škrtám celej článek. Když vím, že je to správná cesta, tak většinou jak to napíšu, tak to celý je. Samozřejmě škrtám větičky, občas i nějaký odstavec, ale to jsou spíše drobný úpravy. Nikdy se mi nestalo, že bych nějaký text výrazně překopala, a pětkrát ho změnila, a pak ho dala ven. Většinou se dostávám do zvláštního stavu, kdy jsem soustředěná, nic mě neruší, a pak v sobě člověk najde nějaký rytmus a ten rytmus je dobrý poslouchat. Tím přepisováním, aspoň u mě, pak ztrácím ten rytmus, který se nedá rozumem nějak vysvětlit.

Jsi k sobě kritická, když píšeš?

Já jsem na sebe hodně kritická, když hraju. A když píšu, tak třeba v Kafe a cigárku jsem moc o tom nepřemýšlela, přečetla jsem si to, a byla jsem s tím spokojená, a řekla jsem si ,,to je super”. Ale v momentě, kdy jsem to vyvěsila, jsem spadla do opačného extrému a říkala jsem si ,,to je příšerný, špatný a trapný!“ Ale když začali lidi psát feedbacky a říkat, že se jim to líbí, a začalo to fungovat, tak se to moje přesvědčení dostalo do normální fáze, že to asi tak špatný není, když se jim to líbí. A tenhle proces mám pokaždý.

Přihlásila ses na náš kurz?! Proč ses tak rozhodla?

Brouzdala jsem po internetu a hledala jsem knihy o psaní a jaký existujou kurzy. Zaujalo mě, že bych mohla psát z obýváku, tedy kdy chci, a zadala jsem mailík, takže jsem začala být ve vaší databázi, a přišly mi dobrý tipy a soutěž, kde bych mohla vyhrát váš kurz psaní. V tý době jsem byla v psaní zaseklá, tedy spíše zahlcená tématy, a tak zablokovaná, ale poslala jsem zadání na dobrý téma, a soutěž vyhrála. V kurzu jsem pak začala plnit úkoly a další zadání, bavilo mě to, líbil se mi styl videí, jak je to tam systematicky rozepsaný, a stalo se, že tím, jak jsem se zabývala těmi úkoly, tak jsem si uvolnila ten můj psací blok. A vím, i jak dopsat tu svoji věc. Takže to vypadá, že na mě kurz funguje.

Moc se mi i líbila vaše poučka něco ve smyslu, že je hlavně důležitý psát, což zní strašně jednoduše, ale pro lidi, co chtějí psát, je to dobrá formulka! Já jsem se zasekávala na tom, že když to není dobrý, že to nemá smysl psát, ale naopak.

Máš oblíbeného autora nebo vzor?

Mám ráda Petru Soukupovou, která píše čistě, emotivně, filmově, a pak detektivky Jo Nesbo, nehledě na to, že mám ráda detektivky, tak to jsou dobře napsaný knihy, ten jeho geniální styl, kdy si vodí čtenáře sem a tam… a ještě je vtipnej, a pak klasiky, Tolstoj, Dostojevskij, ale na to musím mít náladu nebo spíše životní etapu. A David Nicholls, ten je původně herec, četla jsem od něho všechny knihy, Otázka za deset je dokonce humornější než Jeden den.

Kde nejraději píšeš?

Doma. Chtěla jsem si sice hrát na člověka, který chodí do podniku a píše, ale tam nikdy nic nenapíšu.

Připravily: Andrea Selzerová a Alžběta Bublanová, korektury: Zdeněk Švehla

 

Vyzkoušejte náš kurz psaní i vy!

Staňte se spisovateli s kurzem tvůrčího psaní

Komentáře